Dilemata antropologického pojetí kultury

Termínem etnocentrismus označujeme způsob, jímž se jedna skupina dívá na jinou skrze svou vlastní sociokulturní zkušenost. Je produktem socializace a identifikace osobnosti s vlastní skupinou a jejími hodnotami, skrze něž poznává a hodnotí svět. Jde o antropologickou konstantu, která přispívá k vlastní integraci skupiny, k sebeuvědomění a odlišení od skupin jiných. „My“ jsme takoví, „oni“ makoví. Od malička nám naši rodiče a vychovatelé říkají, co je správné, co naopak špatné, co je slušné, a co neslušné, co vhodné, a co nevhodné. Náš úspěch ve společnosti závisí v zásadní míře na naší schopnosti osvojit si normy a hodnoty sdílené vlastní skupinou. Když se nám to nepodaří, či to dokonce odmítneme, jsme označováni v nejlepším případě za podivíny či výstředníky, v horším případě je naše chování hodnoceno jako rizikové pro celou skupinu, v jeho důsledku můžeme být ze skupiny vyloučeni.

Jistou míru etnocentrismu v sobě máme vždy, ze zkušenosti socializace se nelze „vysvléci“. (Podobné je to ostatně s xenofobií, i obavy z cizího získáváme v dětství ve vlastní skupině.) Berger a Luckmann v knize Sociální konstrukce reality používají pro označení rodiny a nejbližších lidí termín významní druzí a poznamenávají, že dítě si nezvnitřňuje svět svých významných druhých jako jeden z mnoha možných světů. Zvnitřňuje si jej jako jediný možný svět, svět jediný existující a jediný představitelný. Právě proto je svět zvnitřněný během primární socializace vtisknut do podvědomí mnohem pevněji než světy poznávané později.