Co je školní krizová intervence a co představuje krizový plán školy

Doporučený postup první psychologické pomoci podle metody RAPID

1. reflektující naslouchání,
   
2. analýza a zajištění základních potřeb,
   
3. prvořadé zaopatření – zhodnocení funkčnosti projevů člověka v dané situaci,
   
4. intervence – jednou z důležitých potřeb lidí zažívajících akutní krizi či psychický šok je potřeba informací,
5. můžeme se pokusit to společně zvládnout – první psychologická pomoc by měla směřovat také k identifikaci a aktivizaci přirozených zdrojů sociální opory, jako je například rodina, přátelé, spolužáci.

Krizová intervence

Jedná se o odbornou metodu práce s klientem, jejímž cílem je pomoci zpřehlednit, strukturovat klientovo prožívání a zastavit ohrožující či jiné kontraproduktivní tendence v jeho chování. Krizová intervence se zaměřuje pouze na ty prvky klientovy minulosti či budoucnosti, které bezprostředně souvisejí s jeho krizovou situací. Krizový pracovník klienta podporuje v jeho kompetenci řešit problém tak, aby dokázal aktivně a konstruktivně zapojit své vlastní síly a schopnosti a využít potenciálu přirozených vztahů.

Fáze krizové intervence

Zahájení intervence – prvním krokem jakéhokoliv úspěšného psychologického působení, je navázání důvěrného a bezpečného vztahu. Následným krokem je připojování na klienta, vyslechneme si důvod, proč nás navštívil, s jakým problémem mu můžeme pomoci. V případě projevů emocí, nezabraňujeme jejich průchodu, aktivně nasloucháme, reflektujeme, pojmenováváme. Velmi užitečné je normalizovat projevy emocí a ocenit klienta, za jeho odvahu řešit problém se kterým se potýká. To všechno, zpětně posiluje a prohlubuje důvěrnost terapeutického vztahu.

Realizace intervence – pro efektivní krizovou intervenci je nezbytné získání relevantních informací. Krizový intervent by se měl pokusit v tuto fázi zjistit, CO, KDY, KDE a JAK krizi vyvolalo – mapování. Pamatujme, že zdrojem krize nemusí být důvody, které klient uvádí jako příčinu svých potíží. Stěžejním krokem v této fázi krizové intervence je formulování zakázky, kdy se intervent společně s klientem domluví na tom, že v rámci daného sezení se společně zaměří na konkrétní problém. K řešení společně definovaného problému přistupujeme skrze samotného klienta. Operujeme s tím, co klientovi v dané situaci pomáhá, zdali měl podobnou zkušenost již v minulosti a jaký postup řešení se mu osvědčil. Operujeme také například s tím, kdo z jeho blízkých by mu s jeho problémem mohl pomoci – mobilizujeme sociální oporu. Dále obracíme pozornost klienta k věcem, které se mu podařili, k věcem které mu přinášejí radost. Pomáháme klientovi s plánováním problematického úkonu, pracujeme s technikami vizualizace, hraní rolí apod.

Ukončení intervence – jakmile se ukáže, že je stav klienta stabilizován, a že si klient uvědomuje, co ke krizi vedlo a uvědomuje si možnosti jak krizi zvládnout, může být krizová intervence po vzájemné dohodě ukončena.

Specifika krizové intervence u dětí od 6 do 12 let

Jazyk – stejně jako v jiných případech, také u mladších dětí by měl intervent přizpůsobit styl svého vyjadřování jazyku klienta. Je to velmi důležité z hlediska budování důvěry v rámci terapeutického vztahu.

Ocenění – více než u starších klientů, je v případě mladších dětí velmi důležitý aspekt oceňování iniciativy dítěte, ale i oceňování dítěte jako takového. Tím, že dospělý člověk ocení samostatnost dítěte, dává mu pocit jistoty a posiluje jeho sebevědomí, které může být vlivem nepříznivé události narušeno. Ocenění posiluje to jeho odhodlání věci řešit a celkově to zvyšuje jeho odolnost vůči krizové situaci.

Práce s emocemi – z hlediska krizové intervence je důležité pojmenovat emoce, které klient v souvislosti s danou situací prožívá. Mladší děti však mohou mít problém s tím samostatně pojmenovat, jaké jsou jeho emoce a co cítí. V rámci intervence tedy můžeme zvolit přístup, kdy se ptáme na emoce v intencích libosti (líbí - nelíbí), případně můžeme zvolit techniku externalizace a zeptat se dítěte, jak by se v takové situaci mohl cítit jeho kamarád. Výsledkem je psychické uvolnění, protože se dítě jakoby vžívá do pozice někoho jiného, a tím se snižuje emoční napětí a současně to dítěti pomáhá lépe porozumět tomu, co se mu děje).

Strukturování – při mapování krizové situace u dětského klienta je důležité, aby intervent byl o něco direktivnější, více soustředěný na kontext problému a měl by obezřetně dítěti pomoci popsat jeho jednotlivé aspekty. Není možné příliš spoléhat na to, že by dítě bylo samo schopno zmínit všechny podstatné z hlediska pochopení závažnosti problému a možnosti jeho řešení. Zároveň je užitečné v průběhu rozhovoru průběžné povzbuzovat dítě, chválit jej, že dělá správnou věc a minimalizovat jeho pocit nejistoty, strachu či neadekvátním sebeobviňováním.

Potřeba arbitra a určování hranic – v řadě případů se můžeme při intervenci setkat s tím, že dětský klient, ale i dospělý, prožívají flagrantně nepříjemnou situaci celkově ambivalentním způsobem. Může k tomu docházet například z důvodu toho, že samotná situace je dotyčnému nepříjemná, ale prožívá ji s lidmi, o které stojí. Úkolem interventa je celou situaci posoudit, a zvláště v případech přímého ohrožení klienta, kdy jsou překračovány jeho hranice a on si tuto skutečnost nepřipouští, je potřeba dát jednoznačně najevo, že toto jednání vůči němu již není přípustné a normální. Zejména u mladších dětí dochází v situacích, které postupně gradují (domácí násilí, sexuální obtěžování, šikana atd.), často ke ztrátě schopnosti reflexe vytvářeného nátlaku.

Práce s tichem – specifikem krizové intervence u mladších dětí je práce s tichem v rámci rozhovoru. Na většinu dětí působí ticho poněkud tísnivě a samy moc neví, co si s ním počít. Obecně můžeme říci, že intervent může dítěti dopřát čas na odpověď a vyjádření, ale naopak on sám by dlouhé odmlky neměl vytvářet.

Tělesnost – rychlý fyziologický vývoj, proměny vlastního těla a vzhledu, jsou dospívajícím jedincem pozorně sledovány a jsou základem prožívané spokojenosti se sebou samým, vlastního sebeobrazu, sebedůvěry i sebehodnoty. S touto sebereflexí jako by narůstal význam jakýchkoliv nežádoucích odchylek, ať už jsou jakkoliv objektivně závažné. Zvláště pak hodnotící výroky od referenčních skupin osob mají potenciál napáchat velkou škodu.

Prožívání – společně s fyziologickými změnami u dospívajících, dochází také k významným změnám na úrovni prožívání a následným změnám ve vnímání okolního světa. To s sebou přináší rušení starých pravd, objevování nových názorů, životního stylu, testování limitů a názorové pevnosti u referenčních osob a vlastní experimentování a to, jak na úrovni názorové, tak činnostní.