1. Kulturní historie

Počátek 20. století přináší do archeologie nové myšlenkové proudy inspirované antropologií a etnografií (difuzionismus, kulturní relativismus) či historickým bádáním (Vídeňská kulturně historická škola, např. Fritz Graebner, Osvald Menghin). Z evolučních přístupů přetrvává důraz na časovou variabilitu artefaktů sloužící k periodizaci minulosti. Avšak nově se objevuje důraz na prostorovou variabilitu archeologických pramenů, jejíž vznik již není připisován obecné evoluci, nýbrž migraci etnik či mísení materiální kultury (Gustaf Kossina). Nadále tedy nestačí charakterizovat obecný vývojový stupeň, do popředí se dostávají otázky formování a historie konkrétních lidských kultur (či etnik), migrace etnik, či šíření (difuze) kulturních prvků v prostoru. Archeologie ustavuje klíčový pojem archeologické kultury jakožto odrazu určité minulé společnosti (zpravidla ve smyslu etnika). Pod silným vlivem historie je pravěk pojímán jako prehistorie (období předcházející historickým pramenům), badatelé aspirují na sepisování dějin (tzv. kulturní historie) určité oblasti (např. již názvy syntetických prací – Pravěké dějiny Čech, Pravěké dějiny Moravy).

Z hlediska metody pokračuje zjemňování typologie, chronologie, ale důraz je kladen již také na vymezení náplně a hranic kulturního komplexu (oblasti výskytu jednotlivých archeologických kultur jakožto skupin typů). Jsou propracovány myšlenky etnické historie, což je v některých zemích zneužito pro ideologickou propagandu (zejména nacionalistickou, např. Gustaf Kossina v předválečném Německu, Józef Kostrzewski v Polsku). V poválečném období ustupuje téma etnicity (a částečně i migrací) do pozadí. Zůstává však vliv difuzionismu (difúze kulturních prvků), např. pod vlivem Gordona V. Childa. Childe uchopuje velká témata jako např. vznik zemědělství, metalurgie či urbanizace a pojímá je jako sociální revoluce (pod vlivem historického materialismu Karla Marxe). V tomto období začal též zájem o archeologii sídlišť (v předchozích se zájem soustředil na pohřební kontexty, případně hradiště). Přístupy jsou vesměs induktivní, tzn. nejdříve se shromažďuje pramenná základna a teprve na jejím základě jsou vytvářeny hypotézy o minulých kulturách.

K významným osobnostem patří:

  • Gustaf Kossina (rozvíjel zejm. koncepce etnické historie, sídelní archeologie v Německu);
  • Gordon V. Childe (původem Australan, rozvíjel difuzionismus, tvůrce pojmů „neolitická revoluce“ či „urbánní revoluce“);
  • Józef Kostrzewski (aplikoval Kossinovy nacionalistické myšlenky a přístupy v Polsku);
  • Albín Stocký (univerzitní profesor, autor syntéz českého pravěku);
  • Jaroslav Böhm (v poválečném období velký vliv v Akademii věd a při rozvíjení Archeologického ústavu jakožto ústředního pracoviště);
  • Jiří Neustupný (rozvíjel metodologii archeologie a muzeologie, silný odkaz zanechal v Národním muzeu);

  • Jan Filip (univerzitní učitel se silným vlivem na poválečnou generaci).