Studium struktur má ve vědě významnou roli, neboť vede k objevování zákonitostí, které umožňují zkoumané jevy nejen popsat, ale navíc i vysvětlit a ideálně též predikovat. Struktury lze chápat obecně jako takové sítě vazeb mezi prvky, které odlišují různé druhy uspořádání (změní-li se vazby mezi prvky, nebo prvky samotné, dochází ke změně struktury, uspořádání, řádu). Struktury umožnují efektivní přenos a přeměny energie, hmoty a informace v rámci (sub)systému. Systém představuje organizovaný dynamický a smysluplný celek skládající se z částí (subsystémů), které na sebe navzájem působí.  

Prvky (subjekty) struktur jsou zároveň také archeologické události (viz přecházející přednáška). Události (nebo též artefakty) jsou součástí struktury, pokud sdílejí něco společného – např. podobnosti formální struktury (typy a druhy artefaktů, typologické řady), která zpravidla souvisí s účelem. Z hlediska účelu však mohou být artefakty součástí větších celků/struktur (např. výbava řemeslníka, výzbroj válečníka, picí soubor, depot, hrobová výbava). Struktury lze definovat na různých hierarchických úrovních (např. dům – usedlost – osada – sídelní síť). Chronologicky blízké soustavy artefaktových typů či pravidelnosti v nálezových celcích vymezují tzv. archeologickou kulturu v pravěké archeologii (nejmenší chronologická jednotka je fáze, několik fází skládá stupeň a několik stupňů tvoří archeologickou kulturu). Několik chronologicky současných či blízkých archeologických kultur tvoří období (např. starší doba bronzová).

Již od dob procesuálního paradigmatu archeologie hledá a identifikuje struktury zejména na základě matematických a statistických metod aplikovaných na velké datové soubory (např. korespondenční analýza, shluková analýza, faktorová analýza). Z hlediska metodologie nelze opomínat fakt, že struktury, které archeologie objevuje, mohou být trojího druhu – mohou souviset s chováním minulých společností (tzv. behaviorální struktury), s postdepozičními transformačními procesy působícími na entity od jejich uložení až po jejich odkryv v rámci archeologických kontextů (tzv. transformační struktury) a struktury vznikající nevhodným deskriptivním systémem (tzv. deskriptivní struktury), které o minulosti nevypovídají.

 

Literatura

Baxter, M. 2003: Statistics in Archaeology. London: Arnold. (FILKNV1455)

Drennan, R. D. 2010: Statistics for Archaeologists: a commonsense approach. New York: Springer. (BORKNV145)

Hendl, J. 2004: Přehled statistických metod zpracování dat. Analýza a metaanalýza dat. Praha: Portál. (PEDKNM2192, BORKNM1112, EKOKNM269)

Neustupný E. 2010: Teorie archeologie. Plzeň: Západočeská univerzita. (FILKNM4452)

Schiffer, M. B. 1996: Formation Processes of the Archaeological Record. Salt Lake City: University of Utah Press. (FILKNM4419)

Shennan, S. 1997: Quantifying Archaeology. Edinburgh: Edinburgh University Press. (FILKNM8961)


Zuletzt geändert: Freitag, 16. Juli 2021, 11:56