Praktická funkce artefaktů umožnuje člověku využívat je jako prostředky přizpůsobení vnějšího hmotného světa svým cílům. Při vytváření artefaktů i využívání jejich praktických vlastností jsou lidé limitováni nejen svými znalostmi a zručnostmi, ale také využitelnými materiály či technologickou úrovní své společnosti (osvojenými technickými normami). Výrobní postupy (artefaktové algoritmy), ale také způsoby, jakými byly artefakty používány, lze rekonstruovat na základě stanovení korelátů (ověřených tezí spojujících různé druhy interakcí s jejich stopami, které zanechají v materiální formě artefaktu). K tomu slouží především materiálové analýzy (analýzy vlastností materiálu), traseologie (makroskopické i mikroskopické studium stop po výrobě či užití) a experimentální činnost (vědecké testování teoretických předpokladů, tvorba referenčních souborů, srovnávacích sbírek). Již na úrovni technologického studia jednotlivých artefaktů získává nezastupitelný význam též analýza ekofaktů (zejm. výrobního odpadu, ale také odpadu po využívání či spotřebě artefaktů). Různými kategoriemi ekofaktů se zabývá především environmentální archeologie (např. archeobotanika, archeozoologie). Výzkum praktické funkce a technologie se neobejde bez interdisciplinární spolupráce.

Další úroveň v živé kultuře představují artefaktové komplexy, tj. soubory (současných) artefaktů, které slouží shodnému účelu (např. lovecká výzbroj). V rámci mrtvé kultury jim odpovídají nálezové celky (např. pohřební výbava). Nálezové celky objevené v poloze, kde vznikly, nebo byly primárně využívány odhalují zároveň komponenty sídelního areálu (pro živou kulturu využíváme pojem areály aktivit komunitního areálu). V živé kultuře lze rozlišit různé druhy areálů aktivit (tj. míst určených pro vykonávání specifických aktivit, např. bydlení, výroba, skladování, pohřbívání, ale také pastva, sběr či těžba surovin apod.). Při studiu komponent vystupují do popředí nejen chronologické (stratigrafie, typologie), ale také prostorové (planigrafie, analýza přístupu, analýza dostupnosti) a účelné vztahy jednotlivých artefaktů či nálezových celků.

Adaptaci na úrovni areálů komunitních (využívaných jednou komunitou) či nadkomunitních (využívaných současně více komunitami dané společnosti) lze poznávat z hlediska jejich vztahu k přírodnímu prostředí (např. poloha v krajině, nadmořská výška, orientace svahu, vzdálenost od vodních zdrojů apod.) či jejich vzájemných vztahů (např. rozložení sídelní sítě, komunikací, vzdálenost těžebních areálů od obytných). Příklady nadkomunitních areálů lze spatřovat v neolitických rondelech, pravěkých fortifikacích, rozsáhlých těžebních či pohřebních areálech. V archeologických pramenech studujeme tyto aspekty prostřednictví pojmů sídelní areál, nadkomunitní komponenta či sociální krajina.

 

Literatura

Beneš, J. – Pokorný, P. (eds.) 2008: Bioarcheologie v České republice. České Budějovice, Praha: Jihočeská univerzita, Archeologický ústav AV ČR. (FILKNM4412)

Binford, L. R. 1962: Archaeology as anthropology. American Antiquity 28.2, 217-225.

Dincauze, D. F. 2000: Environmental Archaeology: principles and practice. Cambridge: Cambridge University Press. (FILKNV1348)

Gojda, M. (ed.) 2004: Ancient landscape, settlement dynamics and non-destrutive archaeology. Czech research project 1997–2002. Praha: Academia. (FILKNV1596)

Kozłowski, J. K. – Neustupný, E. (eds.) 2001: Archeologia przestrzeni. Metody i wyniki badań osadniczych w dorzeczach górnej Łaby i Wisły. Kraków: PANU. (FILKNV1312)

Květina, P. – Řídký, J. – Končelová, M. et al. 2015: Minulost, kterou nikdo nezapsal. Červený Kostelec: Pavel Mervart. (PEDKNV3758)

Kuna, M. et al. 2013: Raně středověky areál v Roztokách z pohledu ekofaktů. Památky archeologické 106, 59–147.

Neustupný, E. (ed.) 2003: Příspěvky k prostorové archeologii. Plzeň: Katedra archeologie FHS ZČU. (FILKNV1472)

Schiffer, M. B. – Skibo, J. M. 1987: Theory and experiment in the study of technological change. Current Anthropology 28, 595-622.

Šmejda, L. – Kočár, P. 2007: Botanické makrozbytky z knovízského sídliště v Praze – Hostivaři: vektorová syntéza dat. In: Krištuf, P. – Šmejda, L. – Vařeka, P. (eds.), Opomíjená archeologie 2005–2006. Plzeň: Západočeská univerzita, 192-208.

Naposledy změněno: pátek, 16. července 2021, 11.41