Exprese kulturní identity prostřednictvím artefaktů není, na rozdíl od symboliky, primárně zaměřena na sdílení nových informací. Jejím cílem je přenášet tradici (poznání, vzorce a normy), které se v daném společenství osvědčily (Neustupný 2010). Shodným stylem artefaktů se jedinci hlásí ke své kulturní a případně i sociální identitě. Exprese však nemusí být vždy plně uvědomovaná, neboť je součástí habitu (soubor praktik, které si jedinec osvojuje v běžné každodenní praxi) a je přenášena prostřednictvím rutin (Bourdieu 1998). Vědomá je především ta sféra exprese, která souvisí se symbolikou, jež původně sloužila při utváření dané kultury, postupem času se však transformovala do stylistiky (zde vzniká tradiční interpretační problém ve vztahu k výzdobným motivům).

Tradiční archeologie uchopovala expresi zejména na základě výrazných stylistických prvků artefaktů (morfologie a výzdoba nástrojů, ozdob, zbraní a rituálních předmětů), případně pravidelností v sídelních či pohřebních praktikách (typy domů, pohřební ritus a složení pohřební výbavy; Podborský 2012). Archeologicky však lze expresi studovat nejen odkrýváním společenských a symbolických norem, ale také těch technických (standardizovaných technologických procesů).

Lze předpokládat, že na základě setkání s odlišnou expresí si mohly minulé společnosti začít uvědomovat nejen svou specifickou identitu, ale také pojem minulosti. Materiální paměť odlišných (ale srozumitelných) artefaktových forem (např. jiné tvary příkopů) umožnila uvědomit si předchozí lidskou tvorbu, ačkoliv tvůrci již nebyli známi a nepocházeli z dané společnosti. Obecně lze rozlišit následující základní fáze uvědomování minulosti: magická (koncepce minulosti není potřeba, nelze rozlišit strukturální změny lidského světa), mytologická (mýtus interpretuje počátek světa a bytosti, které nám předcházely, mytologické vědomí minulosti vzniká přinejmenším na základě artefaktové paměti), nápisové (nápisy slouží přítomnosti, avšak již po mírném zastarání jazyka upozorňují na minulost), dějepisné (záměrné zaznamenávání současných, recentních i dávnějších událostí, nebezpečí tendenčnosti), vědomí směru dějin (vědecké chápání historických procesů).

 

Literatura

Bourdieu, P. 1998: Teorie jednání (Raisons pratiques). Praha: Karolinum. (FILKNM966)

Neustupný, E. 1997: Uvědomování minulosti. Archeologické rozhledy 49.2, 217–230.

Neustupný E. 1997: Šňůrová sídliště, kulturní normy a symboly. Archeologické rozhledy 49, 304–322.

Neustupný E. 2010: Teorie archeologie. Plzeň: Západočeská univerzita. (FILKNM4452)

Podborský, V. 2012: Úvod do studia archeologie. Brno: Masarykova univerzita. (FILKNV1409)

Třeštík, D. 1999: Mysliti dějiny. Praha, Litomyšl: Paseka. (FILKNM4294, PRAKNM7073)




Naposledy změněno: pátek, 16. července 2021, 12.01