Nejpozději ze starověku máme, na základě písemných pramenů, doloženy snahy o interpretaci směřování lidských dějin. Starověcí Řekové a Římané pozorovali postupný úpadek civilizace z bájného zlatého věku, zatímco křesťané očekávali konec světa a následné spasení. Osvícenství a zejm. věda 19. století přináší ideu pokroku (především z hlediska materialismu a technologie) a legitimuje dominanci moderních států vůči tradičním (nativním) společnostem. Etablují se také modely obecně platných vývojových etap utváření lidské kultury a společnosti (od lovecko-sběračských komunit k zemědělským, odtud k počátkům urbanizace/civilizace až po prvotní státní útvary). 

V první polovině 20. století si archeologie na základě inspirací z antropologického difusionismu utvořila analogický pojem archeologické kultury, chápané jako časoprostorová struktura hmotné kultury odrážející minulou společnost. Nejprve byla arch. kultura představována jako odraz kulturní či sociální identity (etnicity, Gustaf Kossina), později jako nástroj pro poznání specifických regionálních tradic a jejich konkrétního historického vývoje (Gordon Childe). Klíčovými procesy kulturní změny se staly migrace pravěkých společností (etnik), později difuze kulturních prvků (jejich šíření z civilizačních center).

S nástupem procesuální archeologie se začíná důraz přesouvat z kritérií sjednocujících artefakty do souborů archeologických kultur na odkrývání mechanismů, jakými lidské společnosti zajišťují svou subsistenci, sídlení, výrobu, směnu, sociální organizaci apod. (Lewis R. Binford). Také byly zpochybněny empirické základy pro vymezení archeologických kultur, a to vymezení na základě diagnostických prvků, ale i na základě poměru jednotlivých kategorií archeologických pramenů (L. R. Binford). Dále bylo rozpracováváno polytetické pojetí arch. kultury (i na základě formalizované kvantifikace prostřednictvím statistických metod, David Clarke). Kulturní změna je vysvětlována především v pojmech adaptace na změny přírodního či sociálního prostředí.

Postprocesuální archeologie vnímá kulturu spíše v mentální a symbolické rovině (myšlenkové vzorce, symbolické systémy), materiální složku kultury pak jako dynamické médium přenosu, ale též aktivní prvek v utváření kulturní a sociální identity (Ian Hodder).

V současné archeologii tedy již není možné spojovat arch. kulturu jednoduše s kulturou antropologickou (etnografickou). Pojem arch. kultury tak zůstává z hlediska metody (klasifikace vzorců v archeologických pramenech), ztratil však svou interpretační roli. Podobně jako v antropologii je potřeba přiznat komplexitu sociokulturních evolučních procesů a studovat je na různých úrovních a v různých oblastech lidského světa (Stephen Shennan).

 

Literatura

Budil, I. T. 1998: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton. (PRAKNM2264, FILKNM557)

Marcus, J. 2008: Archaeological evidence for social evolution. Annual Review of Anthropology 37, 251-266

Květina, P. 2010: Archeologie smyšlené identity. Archeologické rozhledy 62, 629-660.

Renfrew, C. – Bahn, P. (eds.) 2000: Archaeology: theories, methods and practice. London: Thames & Hudson. (FILKNM8001)

Shennan, S. J. 2002: Genes, Memes and Human History. Darwinian archaeology and cultural evolution. London: Duckworth. (FILKNV1369)

Soukup, V. 2011: Antropologie: teorie člověka a kultury. Praha: Portál. (FILKNV271, PEDKNV2674)

Trigger, B. G. 2007: A History of Archaeological Thought. Second edition. Cambridge: University Press. (FILKNM4435)

Vašíček, Z. 2006: Archeologie, historie, minulost. Praha: Karolinum. (PEDKNM2981)


Última modificación: viernes, 16 de julio de 2021, 12:06