Sbírku muzejní povahy lze prezentovat moha způsoby. Nejobvyklejším způsobem je pak formou výstavy či expozice (liší se pouze v časovém intervalu, u výstav je předem známý a daný konec). Jedná se o tradiční způsob prezentace, kdy je sbírkový předmět fyzicky představován veřejnosti. Současně však s vývojem muzejnictví došlo k potřebě seznámit diváka (návštěvníka) s kontextem daného předmětu, tedy jeho funkcí, historickou podobou či významem. Za tímto účelem jsou pak předměty opatřovány dalším informačním materiálem, který nám tento kontext zprostředkovává. Nejklasičtější formou je popiska a průvodní text, popřípadě opatřený obrázky či plány. Dnes však především digitální technologie umožňují doplnění zvukových nebo audiovizuálních prezentací, interaktivních vstupů a podobně. Muzejní výstava se pak stává mnohem atraktivnější pro veřejnost, ale je zároveň finančně mnohem náročnější.

            Formy výstav či expozic lze rozdělit právě podle podoby prezentace oněch předmětů. Za studijní typ muzejní výstavy považujeme právě prezentaci sbírky na základě systematiky daného vědního oboru, kde je každý předmět prezentován jako samostatná jednotka a pramen k poznání. Galerijní typ prezentace naopak upřednostňuje jeho estetické hodnoty. Taktéž mezi oblíbené formy prezentace patří interiérový způsob instalace (také diorámata), kdy jsou soubory předmětů prezentovány jako by byly v přirozeném prostředí (secesní pokoj, živočišné a rostlinné společenstvo lesa). Posledním typem je pak interpretační typ, kdy je vystavovaný předmět dáván do kontextu pomocí doprovodných prvků (fotografie, kresby, mapy, texty atd.). V praxi se však uplatňuje i kombinace forem prezentace.

            Muzejní sbírku lze veřejnosti představovat i řadou dalších způsobů, kterými jsou katalogy či další publikace, pomocí programů pro veřejnost, ale i pomocí drobných upomínkových předmětů.

            Ke zpracování či vytváření sbírky muzea obvykle vedou i svůj výzkumný program. Jednotlivé vědní obory pak vedou především aplikovaný výzkum, uplatňující nejnovější vědecké poznatky, které jednak umožňují zkvalitnění sbírky, ale i oponenturu aktuálnímu teoretickému výzkumu.

            Muzea jsou také součástí tzv. neformálního vzdělávacího systému. Neposkytují tedy ucelenou formu vzdělání, ale prohlubují poznatky zájemců. A to především dvojí formou, jednak na základě aktuálnějších poznatků (než formální učebnice), jednak na základě skutečných historických artefaktů. V tomto případě se jedná právě o unikátní formu přístupu, která je umožněna právě pouze v muzeích.

 


Naposledy změněno: úterý, 24. srpna 2021, 07.50