Základní znalosti o příčinách klimatických změn v kvartéru a přehled dosavadních klimatických modelů pro posledních 10000 let. Důsledky klimatických změn na změny lidského chování. Klima je nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím charakter a změny přírodního prostředí; poznání jeho průběhu v minulosti hraje proto důležitou roli při rekonstrukci vývoje lidské společnosti. Studiu minulého klimatu se věnuje mnoho vědních oborů, avšak jejich výsledky jsou přes obrovské vynaložené úsilí stále spíše neuspokojivé. Hlavními příčinami tohoto stavu jsou složitost klimatického systému jako takového, krátká historie přímých měření počasí, nejednoznačný výklad a časový dosah psaných pramenů, regionalita klimatu, různá a často protichůdně vypovídající schopnost tzv. proxy dat (tj. údajů, které nějakým způsobem nepřímo odrážejí minulé teploty a srážky) a potíže s jejich přesnějším datováním.

Poznání a pochopení možných následků minulých klimatických změn na utváření a změny lidské kultury je z hlediska archeologa poměrně důležité. Klima určuje způsob, který zvolí obyvatelé určitého regionu jako optimální strategii jeho využití k produkci potravy. Určuje, proč (a kdy) v některých částech světa došlo k zavedení zemědělství a v jiných nikoliv, určuje základní formy konkrétního loveckého, sběračského nebo pasteveckého systému. Při změnách klimatu může (ale také nemusí) docházet ke změně těchto systémů, násilným událostem nebo k migracím obyvatelstva.

 Úloha klimatu v historii lidstva je rovným dílem podceňována i přeceňována, ale nelze ji obejít, jen je potřeba nazírat tento problém správnou optikou. Většina definic charakterizuje klima jako dlouhodobý souhrn stavu počasí v určité oblasti, závislý především na zeměpisné šířce, nadmořské výšce, poloze vůči oceánům, tvarech povrchu a vegetaci. Klima je poměrně stálý jev, který je nad určitou oblastí neměnný po staletí až tisíciletí. Termín klimatická změna označuje změny probíhající v zemském nebo regionálním měřítku a odehrávající se v intervalu, který se podle různých názorů liší od desítek až po tisíce let. To, co je ve většině publikací prezentováno jako následek klimatické změny, byť i krátkodobé, bývá většinou způsobeno výkyvem počasí. K takovým jevům patří např. velký hlad z let 1315–1319, potravinová nouze z let 1741 a 1816 nebo neúrody způsobené studeným létem po vulkanické erupci. Ve skutečnosti bývají takové tyto krize souhrou mnoha společenských a politických faktorů a počasí působí obvykle jen jako spouštěcí mechanismus nahromaděných problémů. Mnoho názorů na úlohu klimatu v lidských dějinách, které se objevují dnes zejména s tolik diskutovaným globálním oteplováním, vychází z nepochopení rozdílu mezi těmito dvěma jevy Zjednodušeně řečeno, mezi archeology postupně vykrystalizovaly dva tábory, které tvoří na jedné straně tzv. klimatičtí deterministé, na straně druhé pak jejich odpůrci, kteří rozhodující roli klimatických změn na lidskou společnost odmítají. V české archeologii představují oba názorové proudy ve vyhraněné podobě práce J. Bouzka a E. Neustupného. J. Bouzek se domnívá, že proměny klimatu se na pravěkém zemědělství a využívání krajiny odrážely zásadním způsobem a ovlivnily vývoj pravěkých kultur. Reakcí na klimatické fluktuace mohl být někdy i zánik jedné archeologické kultury a její nahrazení jinou. Příkladem takové situace může být změna využívání surovinové základny v oblasti Leire, Dánsko, kde je přechod lovecko-sběračské kultury Maglemose na kulturu Kongemose/Ertebølle, specializující se na pobřežní rybářství a lov, přímo korelovatelný s růstem mořské hladiny a změnami kontinentálního klimatu na oceánické. Také následný přechod kultury Kongemose/Ertebølle na pastevectví neolitu a doby bronzové lze přímo korelovat s regresí moře a slábnoucím rybářským potenciálem; další přechod na kulturu doby železné, kde získává na důležitosti kultivace plodin, však již se změnou přírodních faktorů přímo korelovat nelze. E. Neustupný odmítá, že by se v posledních desetitisíci letech lidé nějak přizpůsobovali přírodě; když se přeci jenom příroda změní, reagují na to lidé tvůrčí změnou kultury, jejíž pomocí si nový stav přírody adaptují ke svým potřebám. Také tato premisa se dá ilustrovat předcházejícím dánským příkladem; změny přírodních podmínek způsobené lidmi jsou však v tomto pojetí chápané jako nadřazené působení přírodních podmínek na lidi. V obou teoriích dochází za určitých podmínek (tj. při/po klimatické změně) ke kulturní změně. Ta by měla být čitelná v archeologických pramenech. Jednoznačné přiřazení pozorovaných změn archeologických kultur k modelovaným změnám klimatu však není v současnosti možné, mj. proto, že s určitostí nevíme, jakým způsobem se může reakce na klimatické změny v archeologických pramenech odrážet. Jak výstižně napsala D. Dincause, lidé reagují pouze na ty změny, které jsou schopni vnímat a které ovlivňují podmínky nebo zdroje, které jsou pro ně důležité. I když dnes máme určité indicie různě intenzivních klimatických změn, nevíme, jak velkou důležitost právě těmto změnám mohla minulá společnost připisovat. V archeologii i historii je citelný nedostatek teorie a metody, které by pomohly rozlišit náhodnost a souvztažnost. Je třeba specifikovat mechanismus, kterým klimatická změna ovlivňuje specifické aspekty kulturního systému. „Jak rozlišit mezi endogenními příčinami změny uvnitř kulturního systému a exogenními příčinami přicházejícími zvenku, když vazba mezi nimi je tak těsná a komplexní?“

Nesnadnou uchopitelnost tohoto tématu ilustruje následující příklad. Zhoršení klimatu (většinou se tím rozumí ochlazení a zvlhčení oproti předchozímu stavu) je obvykle chápáno jako příčina posunu osídlení z vyšších nadmořských výšek do níže položených oblastí s příznivějšími zemědělskými podmínkami. Ve středoevropském pravěku k tomu mělo dojít kupříkladu v závěru doby bronzové, v halštatu a ve starším úseku doby laténské. Seltzer a Hastorf však ukázali zcela opačnou reakci na stejnou změnu výchozí situace – tedy ochlazení klimatu s následným zhoršením podmínek pro zemědělskou produkci (v tomto případě pěstování kukuřice) v severní oblasti údolí řeky Mantaro v peruánských Andách. Archeologická data skutečně ukázala snížení produkce kukuřice, ale proti všemu očekávání se zemědělská sídliště posunula místo do nižších poloh do vyšších izolovanějších a lépe chráněných (opevnitelných) lokací, a to v reakci na současně probíhající sociální a politické napětí.


Dreslerová, D. 2010: Klima v holocénu a možnosti jeho poznání. Živá archeologie REA 11/2010, 18-21.

Davis B.A.S., S. Brewer S., Stevenson A.C., Guiot, J., Data Contributors 2003: The temperature of Europe during the Holocene reconstructed from pollen data. Quaternary Science Reviews 22 (2003) 1701–1716



Naposledy změněno: čtvrtek, 3. března 2022, 16.29