Datovací metody v archeologii

Ze známých metod absolutního datování minulosti jsou v archeologii využívány zejména radiouhlíková metoda a dendrochronologie (dendroarcheologie).  

Radiouhlíková metoda je chemicko-fyzikální metoda určená pro zjištění stáří organického materiálu. Je založena na výpočtu stáří na základě poklesu počtu atomů radioaktivního izotopu uhlíku ^14C v pozůstatcích živých organismů. Přináší kalendářní, tzv. absolutní stáří minulých událostí, na rozdíl od tzv. relativního datování, založeného na typologické podobnosti artefaktů. Datování má dosah asi 50 000 let a výsledek je pravděpodobnostní, stanovující určitý interval, kam datum spadá. Rozsah intervalu je závislý na změnách množství radioaktivního uhlíku v atmosféře. Z tohoto důvodů má v určitých obdobích (např. halštat nebo novověk) metoda určitá omezení.  

REKAPITULACE DATOVACÍCH METOD V ARCHEOLOGII:

Stratigrafická metoda - všímá si prostorových vztahů mezi jednotlivými nálezy a vrstvami odhalenými při terénním výzkumu, funguje na principu tzv. superpozice, který předpokládá, že vrstvy a předměty uložené v terénu hlouběji jsou starší, než ty nad nimi - určuje tedy pouze relativní stáří nálezů.

Typologická metoda - sleduje formální struktury v souboru artefaktů, z nichž některé zachycují vývoj artefaktů v čase - stejně jako se dnes stále mění a vyvíjí věci, kterými se obklopujeme (např. u mobilních telefonů by se jejich absolutní stáří dalo dle typu odhadnout téměř přesně na rok), tak už od pravěku lidé stále měnili svou hmotnou kulturu - a právě díky stratigrafické metodě již archeologové znají, jak se konkrétní předměty vyvíjely v čase a mohou tak další předměty datovat již na základě jejich typu.

Chronometrická metoda - měří některé fyzikální a chemické vlastnosti materiálů, které se v čase mění, a na základě zjištěných změn pak určuje jejich absolutní stáří. Mezi nejpoužívanější chronometrické metody patří radiokarbonová metoda a dendrochronologie. Právě tyto dvě metody umožňují datovat některé nalezené předměty poměrně přesně na datovou osu. Ovšem uplatnění těchto metod není zdaleka snadné a předměty, na které lze aplikovat tyto metody musí splňovat několik podmínek. Nemluvě o nejdůležitější podmínce pro toto datování, a tou je samozřejmě dostatek financí, neboť tyto metody jsou poměrně nákladné.

Radiokarbonová metoda - tato chemicko-fyzikální metoda je založena na sledování poměru izotopu uhlíku ¹⁴C ku ¹²C v pozůstatcích živých organismů. Radioaktivní forma uhlíku (¹⁴C) se totiž fotosyntézou dostává do rostlin a odtud do potravního řetězce. Příjem radioaktivního uhlíku pak končí přerušením účasti vzorku v uhlíkovém koloběhu, tedy smrtí organismu, a od tohoto okamžiku začíná přeměna ¹⁴C s poločasem rozpadu na ¹²C 5730 let. Množství zbylého ¹⁴C v nalezeném zbytku organismu se změří a dle jeho množství je pak možné určit jeho absolutní stáří. Ovšem každá metoda má své ale, a tak i radiokarbonová metoda není zcela přesná. Naměřené datum stáří má pravděpodobnostní charakter, je tedy zařazeno do určitého intervalu, kam pravděpodobně spadá (např. datum 3360±35 př. Kr.). Touto metodou však nelze datovat všechny nálezy, neboť po zhruba 40-60 tisících letech je již množství ¹⁴C v organismu nezměřitelné.

Dendrochronologie - jedna z nejdokonalejších datovacích metod je založena na poznatku, že každoroční přírůstek masy dřeva (síla letokruhu) na stromech se kvantitavivně liší, a to především v závislosti na výkyvech klimatu (v nepříznivém klimatickém období tenčí letokruhy a naopak). Delší sekvence letokruhů pak vytvářejí neopakovatelné kombinace, které lze vzájemně srovnávat a navazovat od současnosti hluboko do minulosti. Sekvence se sestavují z dřevin stejného druhu (v Evropě delší sekvence dubu a borovice a kratší sekvence jedle a smrku. Každá oblast má však vlastní sekvenci, tak jako měla v minulosti vlastní klima. Každý letokruh za každý rok je totiž naprosto unikátní  a najde-li se dostatečné množství vzorků dřeva (zlomky by ale měly mít asi 40-50 letokruhů), lze na základě shodných letokruhů z přibližně stejně starých stromů propojit křivku až hluboko do minulosti. Nejdelší sekvence letokruhů zjištěná v Evropě pochází z oblasti jižního Německa a Švýcarska, kde se podařilo propojit sekvenci letokruhů sahající až do doby před asi 12 400 lety.

Světlík, I. – Dreslerová, D. – Limburský, P. – Tomášková, L. 2007: Radiouhlík v přírodě a jeho využití pro datovací účely. Archeologické rozhledy LIX.

Světlík, I. – Jull, A J T. - Molnár, M. – Povinec, P P. - Kolář, T.- Demján, P. - Pachnerová Brabcová, K. – Brychová, V. – Dreslerová, D. – Rybníček, M. – Šimek, P. 2019: The best possible time resolution: how precise could a radiocarbon dating method be? Radiocarbon, Vol 00, Nr 00, 2019, p 1–12; DOI:10.1017/RDC.2019.134

Rybníček M. et al. 2020: World's oldest dendrochronologically dated archaeological wood construction. Journal of Archaeological Science 115. DOI: 10.1016/j.jas.2020.105082

Kyncl J. 2017: Letokruhy jako kalendář i záznamník. Grada