Dálkový průzkum Země (družicové systémy a vysoko, letící nosiče) a jeho využití v archeologii

DPZ spočívá v bezkontaktním získávání informací o terénu a objektech ležících na něm, případně nehluboko pod ním, o oceánech a atmosférických procesech. Snímkování zemského povrchu z vysoko letících letadel. Výstupem jsou ve většině případů kolmé panchromatické (příp. multispektrální) fotogrammetrické snímky (23x23 cm, měřítko cca 1 :30 000) s vysokou polohovou přesností výstupních dat. Mohou být bez ztráty kvality zvětšeny do měřítek 1 : 10 000 / 5 000. Uložení archivních kolmých leteckých snímků v ČR: Vojenský topografický ústav v Dobrušce (od r. 1936 do současnosti).

Přístrojová technika dálkového průzkumu Země je složena z pasivních přístrojů: fotokomory (analogové i digitální zpracování); televizní kamery (analogové zpracování); radiometry; spektrometry; mechanicko-optické skenery; elektronické skenery a aktivních – radary.

Dálkový průzkum Země z kosmu

Družicové systémy a jejich dělení:

·       Dle orbitu: nízký (do 2 000 km), střední (do 20 000 km), vysoký (nad 20 000)

·       Dle princip: aby družice zůstala ve stejné výšce nad povrchem, musí se pohybovat určitou rychlostí, aby se odstředivá síla vyrovnala síle přitažlivé. (čím blíže Zemi - tím rychleji)

·       Dělení podle dráhy kolem země: subpolární, rovníkové, šikmé 

·       Dělení podle přijímaných signálů: Radarové – digitální výškopisný model; Termální – zachycují infračervené/tepelné záření, které je pak převedeno do viditelného světla; Optické – panchromatické a multispektrální snímky; tvorba map, nejvyužívanější.

Dva základní typy přístrojů pro sběr dat na družicových nosičích:

1)         Skenery pro optickou oblast elektromagnetického spektra - mají vysokou spektrální citlivost (rozlišení) a digitální formu obrazu. Je možné je matematické postupy analyzovat na základě fyzikálních vlastností objektů, protože tyto vlastnosti se promítají do elektromagnetického spektra a zanechávají v něm svůj specifický otisk.

Družicové systémy pro vědecké a komerční využití v-prakticky do konce 20. stol.  měly poměrně malé prostorové (geometr.) rozlišení. Teprve od přelomu století: první systémy s rozlišením 1 metr a méně. Provozují je komerční společnosti, nikoli vládní instituce. IKONOS (USA) Rozlišení: 1 m, šířka záběru: 10 km, očekávané měřítko použití: 1 : 10 000 EROS (Izrael),  QUICK BIRD (USA): rozlišení pod 1 m.

Vojenské (špionážní) družicové systémy působí od začátku 60. let 20. století. Vojenské potřeby určovaly vždy vývoj v oblasti radiometrů umístěných na družicových systémech. USA: systém CORONA; Rusko (SSSR): Systém KVR-1000. Dnešní vojenské družicové systémy nesou skenery, pořizující data o geometrickém rozlišení kolem 5 cm!

Satelity obíhají ve dvou vrstvách. Satelity na nižších oběžných drahách (řádově stovky km od Země) a Geostacionární satelity (např. METEOSAT), 35 000 km od Země.

2)         Radarové systémy pro oblast rádiových vln na rozdíl od ostatních radiometrů, které pracují v optickém oboru světla a měří odražené sluneční záření, emitují radary svůj vlastní zdroj záření. Dovolují získávat data i přes mlhu, oblačnost a drobný déšť, více pronikají porostem, do suchých půd, písku, do sněhové pokrývky i nehluboko pod vodní hladinu. Nevýhoda: poměrně malá rozlišovací schopnost (od cca 5-10 metrů výše). Hlavní radarové družicové systémy jsou kanadský RADARSAT, evropský ERS, japonský JERS.

 Odkazy na literaturu: viz seznam doporučené literatury. 



Naposledy změněno: čtvrtek, 16. června 2022, 11.05