METODY ODKRYVU A DOKUMENTACE; DRUHY LOKALIT A TERÉNNÍCH SITUACÍ

Území s archeologickými nálezy je územím, které bylo osídleno, nebo jinak využíváno člověkem v minulosti a nese tak stopy antropogenních aktivit a je zde možné učinit široké spektrum archeologických zjištění. Vzhledem k této obecné definici, charakteru krajiny v České republice a sídelním strategiím populací nezemědělského i zemědělského pravěku a středověku – novověku včetně doby moderní je možné považovat za území s archeologickými nálezy celé území ČR. Současná krajina je tak kategorizována od území s archeologickými nálezy 1 (ÚAN 1) až po území s archeologickými nálezy 4 (ÚAN4), přičemž ÚAN 4 představuje zcela transformované segmenty současné krajiny, kde je možnost učinění archeologického nálezu prakticky vyloučena. Do této kategorie spadají zejména plochy povrchových dolů a lomů, kde bylo původní historické nadloží zcela odtěženo. To však neznamená, že tato krajina nemá žádnou hodnotu. Naopak je zde možné její zkoumání např. prostřednictvím řady přírodovědných metod (geologie, paleontologie).  Archeologický výzkum představuje rozklad zkoumaného kontextu na dílčí stratigrafické jednotky a jejich skupiny (stratigrafické horizonty), které jsou odrazem širokého spektra antropogenních aktivit různého stáří (od pravěku po dobu moderní). Stratigrafické jednotky, se kterými pracuje moderní archeologie, představují základní pramen, který umožňuje poznání, rekonstrukci a interpretaci zkoumané lokality jako celku a vymezení základních vývojových horizontů dané lokality.  Jedná se o vrstvy, stykové plochy, konstrukce, výkopy a hroby. Hrob představuje z hlediska svého vzniku poměrně komplikovanou stratrigrafickou jednotku, která se sestává z výkopu, samotného pohřbu, zásypu který může být tvořen (byť částečně) přirozenými, makroskopicky vymezitelnými vrstvami a v některých případech také konstrukcí. S ohledem na skutečnost, že hrob představuje nálezový celek, je s touto skupinou startigrafických subjednotek zacházeno v rámci archeologických lokalit jako s jednou stratigrafickou jednotkou. V případě odkryvu hrobu však jeho odkryv probíhá po jednotlivých stratigrafických jednotkách podle obecných zásad archeologického odkryvu. Opakem nálezového celku, k jehož uložení do historického nadloží či vzniku došlo v jednom časovém okamžiku, je depoziční celek, který je výsledkem kumulace archeologických faktů v důsledku archeologických transformací v prostoru archeologické lokality.

ČLENĚNÍ ARCHEOLOGICKÝCH DESTRUKTIVNÍCH VÝZKUMŮ

ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM FORMOU DOHLEDU

Tento archeologický výzkum je realizován dohledem pracovníka oprávněné organizace při provádění zemních prací. Může se jednat o systematický dohled při skrývce na lokalitách, kde je možné predikovat výskyt archeologických nálezů. Archeologický výzkum formou dohledu však mlže mít také podobu prohlídky skryté plochy po dokončení zemních prací či charakter prohlídky výkopů pro uložení inženýrských sítí. Po provedení dohledu je oprávněnou organizací vystaveno investorovi potvrzení o provedení archeologického výzkumu s negativním výsledkem.

ZJIŠŤOVACÍ ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM

Cílem zjišťovacího archeologického výzkumu je zjištění archeologického potenciálu lokality, typů dochovaných archeologických objektů či situací za současného odhadu časové a finanční náročnosti následného předstihového archeologického výzkumu. Tato forma archeologického výzkumu je realizována zejména na lokalitách se zjištěnou přítomností archeologických situací např. povrchovým sběrem, či předchozím archeologickým odkryvem v jiné části dané lokality. Po zjištění charakteru historického nadloží je na základě kvalifikovaného odhadu stanovena cena následného předstihového archeologického výzkumu a jeho časová náročnost. V této fázi je možná např. změna projektu, která může minimalizovat zásahy do historického nadloží či (dílčí) změna využití lokality.

PŘEDSTIHOVÝ ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM

Archeologický výzkum realizovaný v předstihu před započetím zemních prací. Z hlediska zacházení s archeologickým dědictvím a jeho ochrany se jedná o relativně nejoptimálnější formu archeologického odkryvu, kdy je na realizace exkavačních a dokumentačních prací relativní dostatek času a v případě dobře postavené smlouvy o archeologickém výzkumu s možností čerpání určité finanční rezervy také dostatek finančních prostředků. Nejideálnější je však z hlediska ochrany archeologického dědictví minimalizace zemních zásahů na archeologických lokalitách. I při nejlepší snaze o co nejpodrobnější archeologický odkryv neexistuje jeho „absolutní forma“, kdy by byly postiženy všechny informace, kterými daná lokalita v relativně neporušeném stavu disponuje.

ZÁCHRANNÝ ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM

Záchranný archeologický výzkum je povětšinou realizován v případě selhání výše nastíněných mechanismů, nebo v případě neočekávaného archeologického nálezu. Archeologický výzkum je tak realizován současně se stavbou, nebo jinou činností, která vedla k učinění daného nálezu či s nepatrným časovým předstihem. Z hlediska informačního využití a ochrany archeologického dědictví se jedná o nejméně vhodnou formu archeologického výzkumu. Jejím cílem je povětšinou (z větší části) záchrana movitých nálezů před zničením a dokumentace již narušených archeologických situací.

SYSTEMATICKÝ ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM / VÝZKUM NEOHROŽENÝCH ARCHEOLOGICKÝCH LOKALIT

Výzkum a dokumentace bezprostředně „neohrožených“ archeologických lokalit zejména za účelem jejich datace a interpretace.

ARCHEOLOGICKÉ TRANSFORMACE

Archeologické prameny nejsou přímým odrazem minulosti, ale jejich současná podoba je ovlivněna širokým spektrem archeologických transformací, jejichž úloha byla archeologickými komunitami na jedné straně přeceňována, na straně druhé nedoceňována. V průběhu archeologických transformací, jejichž spektrum je místně specifické, dochází k vydělení artefaktů z někdejší živé kultury a stávají se součástí kultury archeologizované. V průběhu těchto transformací dochází k proměnám kvality i kvantity archeologických pramenů za současné výrazné redukce s nimi spojených informací.

V průběhu zánikové transformace dochází k proměně živých kulturních prvků na mrtvé, pozbývají svůj vlastní čas, funkci, význam a smysl. Mezi zánikové transformace patří např. poškození či zničení artefaktu, ztráta jeho potřebnosti, odložení / ztráta / znepřístupnění a to i ve smyslu symbolickém, či uzavření / přemístění do hrobu. K zánikové transformaci můžeme řadit také spotřebování např. paliva nebo potravy. V průběhu zánikové transformace může docházet k dalším, např. formálním a polohovým změnám kulturních prvků, kdy dojde např. ke zlomení kamenné čepele či přemístění kovových předmětů na místo trvalého uložení v podobě depotu apod.

V rámci polohové transformace dochází k přemístění nefunkčních artefaktů mimo oblast jejich původní funkce do prostoru odpadních areálů, nebo se stávají všudypřítomného odpadu v podobě kulturní / sídlištní vrstvy v důsledku přírodních nebo antropogenních aktivit. Mezi polohové transformace pak řadíme také přemístění artefaktů z místa jejich nálezu do depozitářů a muzejních vitrín.

Většinou společně se změnou polohy artefaktu dochází také k jeho destrukci (destruktivní transformaci). Nejvíce ovlivňuje podobu artefaktu jeho rozpad v důsledku působení přírodních procesů (hniloba, působení chemismu půdy, střídání teplot, vliv vlhkosti) a procesů antropogenních (postupný rozpad v kulturní vrstvě, působení orby, těžební činnost, transformace krajiny v hlubší i nedávné minulosti / současnosti). Mezi významné vlivy destrukce archeologických památek řadíme také archeologický výzkum, v jehož průběhu dochází k zániku řady zejména prostorových informací i pramenů samotných (ekofakty, drobné artefakty). 

 Po kvantitativní stránce ovlivňují podobu archeologických pramenů (artefaktů i ekofaktů) především fragmentarizace, kumulace a redukce. V důsledku fragmentarizace artefaktů i ekofaktů dochází k rozkladu celku /nádoby, ostatků člověka, zvířete apod.) na řadu fragmentů, přičemž jejich počet není zcela úměrný původnímu počtu faktů v rámci živé kultury. Fragmentarizace je pak násobena účinky polohové transformace. Podstatný vliv na podobu archeologických pramenů má také redukce počtu artefaktů, která u každé jejich skupiny probíhá odlišně.

Archeologické prameny tak nejsou přímým odrazem minulé skutečnosti, někdejší živé kultury, ale obsahují po kvantitativní a kvalitativní stránce transformované informace o někdejší kultuře.  Na základě výše zmíněných transformačních procesů můžeme konstatovat, že archeologické prameny jsou statické, formální, věcné, němé a kvantitativně nereprezentativní. 

Kuna, M. et al. 2007: Archeologie pravěkých Čech 1. Pravěký svět a jeho poznání. Praha.

Neustupný, E. 2007:  Metoda archeologie. Plzeň.




Naposledy změněno: středa, 23. března 2022, 18.20