Vyhodnocení terénního výzkumu, datování archeologických kontextů

Vyhodnocení terénního výzkumu, datování archeologických kontextů

Vlastní náhradou archeologického pramene zaniklého při archeologickém výzkumu je terénní kresebná, měřičská a fotografická dokumentace. Tato dokumentace je nezbytnou a nedílnou součástí nálezové zprávy.  Při zpracování archeologického výzkume, tedy v rámci jeho postexkavační fáze, nedochází pouze k finalizaci dokumentace, ale minimálně základnímu laboratornímu zpracování a základnímu konzervačnímu ošetření je podroben také získaný nálezový soubor zahrnující nejen nalezené artefakty a ekofakty, ale také environmentální a jiné vzorky. Důležitou součástí zpracování archeologického výzkumu je datace nalezených archeologických situací prostřednictvím archeologických a přírodovědných metod či jejich kombinací.

REKAPITULACE DATOVACÍCH METOD V ARCHEOLOGII:

Stratigrafická metoda je postavena na interpretaci prostorových vztahů mezi jednotlivými nálezy a stratigrafickými jednotkami odkrytými při terénním výzkumu. Tato metoda funguje na principu tzv. superpozice, kdy je možné předpokládat, že stratigrafické jednotky uložené v terénu hlouběji jsou starší, než stratigrafické jednotky uložené nad nimi. Stratigrafická metoda tedy slouží pouze ke stanovení relativní chronologie.

 Typologická metoda je postavena na sledování formálních znaků v souboru artefaktů a jejich vývoje v čase. Výsledkem jsou typologické řady artefaktů, které se opírají o jejich tvarovou variabilitu zachycenou v čase. Tato metoda datování slouží ke stanovení relativní chronologie, resp. ke stanovení kulturní příslušnosti hodnoceného artefaktu.

 Chronometrická metoda je postavena na měření fyzikálních a chemických vlastnostech materiálů, ze kterých jsou hodnocené artefakty vyrobeny, které se v čase mění. Na základě těchto měření je pak možné stanovení absolutního stáří artefaktu. Mezi chronometrické metody nejvíce používané v archeologii patří radiokarbonová metoda a dendrochronologie.  Tyto metody umožňuji stanovení absolutního stáří artefaktu (ekofaktu).

Radiokarbonová metoda je založena na sledování poměru izotopu uhlíku ¹⁴C ku ¹²C v pozůstatcích živých organismů. Příjem radioaktivního uhlíku končí smrtí organismu (člověk, zvíře, dřevina) a od tohoto okamžiku začíná přeměna ¹⁴C s poločasem rozpadu na ¹²C 5730 let. Množství zbylého ¹⁴C nalezeného v odebraném vzorku se změří a dle jeho naměřeného množství je možné stanovení absolutního stáří.  Naměřené datum má většino charakter intervalu, do kterého můžeme hodnocený vzorek zařadit (např. datum 2130±35 př. Kr.). U nálezů starších 40-60 tisíc let je množství ¹⁴C nezměřitelné.

Dendrochronologie je založena na skutečnosti, že každoroční přírůstek masy dřeva (síla letokruhu) na stromech se kvantitativně liší. Vzniklé sekvence letokruhů vytvářejí neopakovatelné sekvence, které je možné vzájemně srovnávat a budovat od současnosti (žijící dřeviny, dřeviny využité ve stavbách v průběhu 20. století) hluboko do minulosti. Regionálně specifické sekvence závislé na regionálně specifických klimatických podmínkách se budují ze vzorků odebraných z dřevin stejného druhu. V evropském prostředí je nejdelší sekvence vytvořena pro dub a borovici, kratší sekvence pro jedli a smrk. Limitem pro datování je 40-50 dochovaných letokruhů. Nejdelší doposud vytvořená sekvence letokruhů v evropském prostředí, sahající do doby před cca 12400 lety, pochází z oblasti jižního Německa a Švýcarska.