Etudy jsou i pro výuku zpěvu důležité jako v jiném nástroji, protože opakují jeden technický problém, který se učíme řešit stále stejným způsobem.

·        V  případě této etudy jde o problematiku skoku v melodii z nižšího tónu na vyšší  rozsahu tercie.

·        V předchozím cvičení jsme nacvičovali zvyšování prostoru v dutině ústní vzhledem na stoupající melodii. Zde platí totéž:  zvýšení napětí na horním patře a přitisknutí kořene jazyka do co nejnižší polohy, musí proběhnout dříve než vyšší tón má zaznít, např. v intervalu c2-e2 proběhne na tónu c2 příprava a pak je možné v novém prostoru zazpívat tón e2.

Postup:

·        1. tón zazpíváme s kulatým patrem, ale v jeho konci zvedneme patro a vědomě přidržíme kořen jazyka dole (přesně podle značky O v notách - f1 zvedneme patro a zazpíváme a1)– v tomto novém prostoru zazpíváme horní tón. 

·        V notovém záznamu jsou zakresleny značky vypadající jako „o“, které nám označují tón, na kterém je nutné zvětšit prostor v dutině ústní podle popisu  výše. Podle hlasové polohy je možné nepracovat s patrem na každém označeném tónu v nižších polohách, ale určitě je nutné tuto přípravu učinit od tónu a1 s přípravou na c2 a výše.

·        V notovém záznamu jsou zakresleny nádechy, které se musí trvale dodržovat. Nejde tedy o co nejdelší dechovou frázi, ale o pravidelnost.

·        Každý nádech je "přípravou na zpěv" :  rychlý nádech pusou s vyklenutým patrem a jazykem dole (může pomoci představa leknutí) - zastavení dechu pomocí mezižeberních svalů (může pomoci představa zastavení škytavky) – a pak vizualizovaná představa umístění výslovnosti první souhlásky na kořen nosu do jednoho bodu, ze kterého pak protlačíme zpěvní tón do prostoru (tzv. tvoření tónu v masce).

·        Každou frázi zpíváme na zastaveném dechu, výdech hlídáme držením nádechového postavení hrudního koše za pomoci mezižeberních svalů.

·         Každou souhlásku koncentrujeme jakoby tlakem do dechu do výslovností na jednom místě na kořeni nosu a snažíme se je na sebe navazovat.

·        Zároveň držíme klenuté patro v dutině ústní  a vyslovujeme samohlásky do volného krku.

Poznámka: Dokážeme-li připravovat prostor pro vyšší tóny před tím, než je máme zpívat, zajistíme si dovednost zpívat v uvedeném rozsahu bez napětí a tenze a plným hlasem. Při zpěvu nesmí vzniknout žádný tlak v oblasti krku, což můžeme kontrolovat dotykem prstů v oblasti hrtanu (jemně položit prsty na ohryzek a jeho okolí). Je třeba důsledně a aktivně vyslovovat samohlásky do krku i souhlásky z kořene nosu.  Zvykáme si na vnímání správného tónu a učíme se identifikovat chyby, které pak vlastní realizací zkoušíme napravit. Výsledný stav musí být bez tlaků a tenzí, zpěv nám musí být příjemný. Pokud se nějaká tenze objeví, děláme něco špatně – většinou nevyslovujeme souhlásky do uvolněného krku.