·        V předchozím nácviku etudy jsme konstatovali, že ve skocích  připravujeme zpěv vysokých tónů zvyšováním prostoru v dutině ústní. Je to základní pravidlo, které platí i v tomto případě:  zvyšujeme napětí na patře (přes pocit zívání) a držíme kořen jazyka v nízké poloze speciálně na tzv. předvrcholovém tónu, když jako vrcholový tón vnímáme jako každý vyšší tón, do které se dostáváme skokem. 

Postup

·        1. takt písně:  tón na slabice Do je předvrcholový, na němž musíme zvednout patro a přitlačit kořen jazyka dolu, tón na slabice brú je vrcholový (vyšší prvního, byť jen o sekundu), který zpíváme v nově vytvořeném prostoru.

·        V notovém záznamu jsou zakresleny oblouky na tóny, na kterých je potřebné učinit přípravu prostoru - jsou to tóny předvrcholové a následné tóny zpíváme v novém prostoru.

·        V notovém záznamu jsou zakresleny nádechy ("V"), které nám stanovují dechové fráze, které ovlivňuje melodie, harmonie i textová složka ( fráze by měla obsahovat jeden podmět a přísudek).

·        Každý nádech je přípravou na zpěv, viz výše: rychlý nádech pusou s vyklenutým patrem a jazykem dole - zastavení dechu pomocí mezižeberních svalů – představa umístění výslovnosti první souhlásky na kořen nosu a pak teprve realizace zpěvu.

·        Zpíváme se stále zastaveným dechem, hlídáme výdech držením nádechového postavení hrudního koše a snažíme se všechny souhlásky vyslovovat tzv. masce, držet klenutí patra v dutině ústní  a vyslovovat samohlásky dlouze do volného krku.

Poznámka: Při zpěvu písně nesmí vzniknout žádný tlak v oblasti krku, což můžeme kontrolovat dotykem prstů v oblasti hrtanu (jemně položit prsty na ohryzek a jeho okolí). Je třeba důsledně a aktivně vyslovovat samohlásky do krku i souhlásky z kořene nosu. Výsledný zpěv musí být bez tlaků a tenzí, zpěv nám musí být příjemný. Pokud se nějaká tenze objeví, děláme něco špatně – většinou nevyslovujeme souhlásky do uvolněného krku.