Historické prameny

a/ Obrazové prameny symbolické, to jsou takové, kde jsou fakta a jevy znázorněny určitými symboly, například mapovými značkami. Jde zpravidla o díla, která nemají umělecké ambice, ale výslovně praktické cíle, jako mapy, plány, technické výkresy, schémata, obrazové reklamy apod.

b/ Vlastní obrazové prameny, to znamená dobové obrazy, kresby, grafika, karikatury, plastiky, obrazové tkaniny, fotografie, filmy. Jako historický pramen přicházejí v úvahu tehdy, když vznikly v epoše, jejíž jednotlivé jevy zpodobňují. Jinak mohou sloužit jedině jako prameny pro dobu svého vzniku, k poznání historického vědomí a historických představ určité generace a společenské skupiny. Obrazové prameny vyžadují od historika značně kritický přístup. Nutno odlišit historickou realitu od malířovy fantazie. Přitom je nutno brát v úvahu několik zásad: umělecká a dokumentární hodnota obrazu jsou zpravidla nepřímo úměrné. U obrazu, fotografie a filmu existuje možnost záměrného zkreslení skutečnosti. Je nutno brát v úvahu též okolnosti, za jakých díla vznikla. Zpravidla vznikala  s úmyslem ovlivňovat v určitém směru smýšlení společnosti, u obrazů se objevují také manýry a tzv. loci communes, které je třeba identifikovat a vyřadit z okruhu historických informací. U fotografií mohly být někdy události dodatečně inscenovány. Nejcennější jsou proto reportážní fotografie. Obrazové prameny jsou uchovávány většinou v galeriích a – často specializovaných –  archivech.

Tradiční prameny jsou ty, které původně žily bez zápisu v paměti lidí a byly předávány od člověka k člověku a od generace k generaci. Proto se jejich obsah i forma pozměňovaly dobou i místem a vznikaly tak jejich dobové a místní varianty. Lidoví vypravěči nebo zpěváci zprávy bezděčně nebo i úmyslně doplňovali. Proto je třeba při hodnocení a využití tradičních pramenů vzít v úvahu dobu jejich vzniku, co kdy bylo na zprávě změněno, a společenské prostředí, kde vnikly a kde se šířily. Podle způsobu, jakým je třeba s nimi pracovat, jsou tradiční prameny zpravidla děleny do následujících typů: zvěst, pověst, historická píseň, další útvary lidové slovesnosti a konečně vyprávění pamětníků historické události.

Nejrozsáhlejší skupinou pramenů, s nimiž historik pracuje, jsou písemné prameny. Zahrnují všechny psané prameny. Podle tradičního třídění je historikové dělí na prameny úřední provenience, prameny soukromé povahy a prameny vyprávěcí (narativní, též literární). Písemným pramenům je věnována další část kurzu...