Základní pojmy ze syntaxe

Klasická syntax vyšla při stanovení členů věty z funkce slov ve větě. Byla inspirována klasickou logikou.

Žáci ve školní analýze rozlišují přísudek,  tj. to, co se vypovídá o podmětu (ve výše uvedené větě určitý slovesný tvar - rozbil), a podmět - to, o čem se ve větě vypovídá  (ve výše uvedené větě podstatné jméno v 1. pádě - bratr).  Na podmět se ptáme otázkou 1. pádu (kdo? co?) plus přísudkem.  Tradiční syntax tyto členy charakterizuje jako základní členy věty. Tvoří základní skladební dvojici.  Další větné členy jsou považovány za členy rozvíjející. Tvoří ostatní skladební dvojice.   

              knedlíky  -   předmět ve 4. pádě - tvarově řízen slovesem

               nejlépe - příslovečné určení  - tvarově není slovesem řízeno, 

borůvkové  -  přívlastek - člen rozvíjející substantivum   

            ze Lhoty  - Pk neshodný  - tvarem se neshoduje s řídícím                                                      substantivem

V české lingvistické tradici k tomu přistupuje ještě doplněk   - rozvíjí současně podstatné jméno i sloveso.

Členy věty, které ve větě plní tyto funkce, se tradičně nazývají větné členy. 

Podmět a přísudek v této teorii mají dominantní postavení - s tím souvisí to, že celá věta se rozčleňuje na dvě části - na podmětovou a přísudkovou.

Podmětová i přísudková část mohou mít značně stupňovitou stavbu - což dobře vyjadřuje graf planimetrický.

Lineární graf hierarchii věty tak dobře nepostihuje - je však rychlejší.

Větné členy jsou funkce výrazů - autosémantických slov a VV - ve větě, vyplývající z jejich syntaktických a sémantických vztahů k jiným výrazům. 

Člen řídící a člen závislý poznají žáci podle otázkové metody.  Člen řídící je ten, kterým se ptáme, člen závislý je ten, kterým odpovídáme.

Teorii větných členů u nás propracoval Vladimír Šmilauer.  

Klasická syntax je tzv. dvouvrcholová syntax.