3. Experimentální archeologie

Experiment má svou nezastupitelnou roli v každé vědní disciplíně, archeologii nevyjímaje. Experiment slouží k testování vědeckých předpokladů o minulosti a na tomto základě k tvorbě tezí jakožto základu vědeckého poznání. Archeologické experimenty musí vycházet především z poznání archeologických pramenů daného (pre)historického kontextu a s nimi musí být konfrontovány i dosažené výsledky (Semenov 1964). Ačkoliv počátky vědeckého experimentování v archeologii sahají do 19. století, nejdynamičtější fázi vývoje zažívá tato subdisciplína s aplikací metodologie přírodních věd či technických oborů v rámci procesuálních přístupů (Coles 1979; Malina 1980).

Experimentální archeologie není omezena tematickým, chronologickým, či geografickým záběrem, ani rozsahem rekonstruovaných entit a jevů (od replik jednoduchých movitých artefaktů po rozsáhlé stavební projekty, od rekonstrukce výrobních postupů po simulace nejrůznějších druhů procesů, včetně transformačních).

Vědecký experiment však musí splňovat standardní kritéria:

- experiment je opakovatelný a vychází z předchozího vědeckého poznání,

- jednotlivé úkony testují naše hypotézy, přičemž zůstáváme otevření nečekaným výsledkům či alternativním řešením,

- z hlediska archeologie je navíc podstatné, aby využité materiály a technologie byly pro daný rekonstruovaný kontext (archeologicky) doloženy,

- zůstáváme kritičtí a explicitně přiznáváme využití moderních technologií či (náhodně) učiněné chyby,

- nezapomínáme na fakt, že ačkoli výsledky experimentu nevyvrátí testované předpoklady, neznamená to ještě, že dané postupy byly aplikovány i ve zkoumaném (pre)historickém kontextu (Reynolds 1999).