c) Minimální preventivní program

Ověření účinnosti programu

Nezbytnou součástí je evaluace neboli ověření programu. Tyto dokumenty založeny na analýze současné situace rizikového chování dětí a mládeže, identifikovaných problémech, potřebách a prioritách, tedy na vědecky ověřených faktech a datech, nikoli na předpokladech a domněnkách. V zájmu uplatňování a zavádění ověřených programů je podporován sběr dat, hodnocení kvality, výzkum a zavádění jeho poznatků do praxe. V rámci realistického přístupu k primární prevenci jsou opatření důsledně monitorována, vyhodnocována jejich účinnost a případně jsou modifikovány realizované aktivity v souvislosti s vývojem trendů rizikového chování a vědeckých poznatků o jejich řešení.

Cíle jsou realistické (tj. dosažitelné) a měřitelné (tj. hodnotitelné).

Evaluace preventivního programu je systematické shromažďování, analyzování a interpretování informací o přípravě, průběhu intervence a možných účincích na cílovou skupinu. Získané informace mohou být použity k rozhodování o zlepšení intervence, k jejímu rozšíření nebo odmítnutí (EMCDDA, 1999, 2010). Realizace jakékoli preventivní intervence s sebou přináší určitá rizika, která je nutné evaluací ověřit a zvážit poměr mezi předpokládanými (ověřenými) přínosy/dopady a potenciálními riziky.

Oblast „Monitoring, hodnocení, výzkum“ je postavena v této strategii na čtyřech základních oblastech:

• sběru dat v primární prevenci se zaměřením na výskyt rizikového chování a dat o poskytování programů primární prevence,
• systému hodnocení kvality programů primární prevence (včetně preventivního programu školy),
• evaluaci účinnosti programů primární prevence (s důrazem na potenciál ovlivnění změny chování),
• měření efektivity programů (ve smyslu „cost effectiveness analysis“ – analýza efektivnosti nákladů).

Téma měření a evaluace kvality a efektivity primární prevence je velice složité.

Pod pojem efekt nebo také dopad na cílovou skupinu se totiž významově zařazuje množství fenoménů jako jsou například znalosti, dovednosti, názory a postoje nebo různé behaviorální projevy (určité typy chování či vzorce chování).

Efekt prevence je možné ověřovat a měřit.

Názor nebo dojem, že „něco funguje“, není dostatečným argumentem a v minulosti se tento rozpor stal opakovaně jádrem konfliktu zastánců různých, často značně populistických a nákladných programů. Mezinárodně nejvíce známým je několikaletý konflikt ve Spojených státech týkající se preventivního programu DARE, jenž je zřejmě historicky nejdražším preventivním projektem, který se ukázal být téměř bez jakéhokoli efektu u cílové skupiny, a dokonce některé výzkumy ukázaly, že v několika případech měl dokonce efekt opačný, tedy zhoršil situaci. Zásadním požadavkem na jakýkoli program je tudíž důkaz o tom, že u dané cílové skupiny má/způsobuje skutečně měřitelný a ověřitelný pozitivní efekt. Tedy zda např. ovlivnil znalosti, postoje či názory účastníků programu. To je však málo. Znalosti ani postoje nejsou těmi klíčovými, pokud se nepromítnou do reálného chování.

Posuzování programů prevence

V České republice funguje již od roku 2006 systém nezávislého posuzování odborné způsobilosti programů primární prevence. Posouzení odborné způsobilosti poskytovatelů programů školské primární prevence rizikového chování je proces komplexního posouzení, jestli poskytovatel a jím realizované programy odpovídají kritériím kvality stanoveným ve Standardech odborné způsobilosti poskytovatelů programů školské primární prevence rizikového chování.

Měření účinnosti (nebo též efektivity) patří k nejsložitějším tématům prevence. Měření účinnosti je velmi náročným úkolem a metodologicky jde většinou o složité smíšené výzkumné plány.

Co je efektivní ve školské primární prevenci (co tedy podle výzkumů v primární prevenci funguje):

• ­komplexnost a kombinace mnohočetných strategií působících na určitou cílovou skupinu, preventivní programy je tedy nutné koncipovat komplexně jako souhrn více faktorů a jako koordinovanou spolupráci různých institucí,
• ­dlouhodobá a kontinuální práce s dětmi a mládeží (soustavné budování důvěry, zapojení rodičů a pedagogů, systematicky plánovaná a evaluovaná práce),
• ­dobrá provázanost programů a jejich graduování z hlediska věku a rizikovosti cílové skupiny,
• ­včasný začátek preventivních aktivit, ideálně již v předškolním věku,
• ­práce v malých skupinách (max. 30 účastníků, kruhové uspořádání sezení, interakce, dialog),
• ­aktivní účast cílové skupiny (prožitek, výtvarné a pohybové techniky, rozbor, nutná zpětná vazba, vždy aktivitu zpracovat, „vytěžit“) a využití „peer prvku“ (věkové blízkosti s dětmi),
• reakce na aktuální potřeby cílové populace (nutno sledovat nové trendy, být tzv. „in“, sledovat vývoj konkrétní skupiny, mít o ní informace),
• ­nabídka pozitivních alternativ k rizikovému chování (zdravý životní styl, posilování sebevědomí, odbourávání genderových stereotypů, rozvoj komunikace, nácvik řešení problémů, vedení k zodpovědnosti),
• ­využití „KAB“ modelu – orientace nikoliv pouze na úroveň informací, ale především na kvalitu postojů a změnu chování. Např. posílení schopnosti mladých lidí čelit tlaku k užívání návykových látek zvýšeným sebevědomím, nácvikem asertivity a schopností odmítat, zkvalitněním sociální komunikace a schopnosti obstát v kolektivu a řešit problémy sociálně přiměřeným způsobem,
• jasný a strukturovaný program (předem daná metodika, požadavky na vzdělání a kompetence lektorů, časové ohraničení, vymezená témata a pravidla, shrnující závěr),
• ­důraz na kontext programu (respektování specifik dané lokality, spolupráce s rodiči, spolupráce institucí zapojených do programu prevence),
• ­denormalizace – primární prevence má přispívat k vytvoření takového sociálního klimatu, které není příznivé k šíření rizikového chování, „rizikové chování zde není normální“,
• podpora protektivních faktorů ve společnosti.