4. Muzejní praxe

4.1. Nová muzea: Heimatmuseum, Ecomuseum

Vedle velkých muzeí, která rozvíjela především všezahrnující národní narativ začala na začátku 20. století v Německu houfně vznikat tzv. Heimatmusea (mezi lety 1871 a 1914 jich vzniklo 357). 

Tato muzea cíleně budovala regionální vlastivědnou základnu a identitu, zároveň nijak nenarušovala národní narativ. Německý národ je tak konstruován jako soubor dílčích divergentních historií, které jsou sice odlišné, ale patří k sobě. Společným rysem všech Heimatmuseí je důraz na každodenní historii a malé příběhy místních obyvatel. 

Podobně v Británii během 20. a 30. let stoupl zájem o historii každodennosti, který se odrazil i do vzniku muzeí. 

V 70. letech již byla muzea každodennosti rozšířena po celé Evropě. Ve Francii byla formulována idea "ecomusea" (takové muzeum klade důraz na sociální funkci v rámci komunity - tedy nejen, že prezentuje kulturní dědictví, ale přispívá i k jeho uchování). Muzea se (v souladu s principy Heimatmuseí) tedy běžně stala místem pro prezentaci identity. 

V době industrializace byla hlavním zájmem muzejní prezentace venkovská zemědělská společnost (jež se zdála být industrializací ohrožena), naopak v 70. letech v době de-industrializace se pozornost přesouvá na průmyslové podniky, řemeslná odvětví a etnografii dělnictva. (jakéhosi oživení tohoto ranku průmyslových muzeí se některé země dočkaly v podobě post-socialistické nostalgie). 

Industriální a řemeslná muzea pak také bývají nazývána "živá muzea", pokud je možné v nich naživo prezentovat činnost lidí, strojů a artefaktů.