d) Jaké jsou projevy, důsledky a možnosti minimalizace sebepoškozování

Sebepoškozování (automutilace, self-harm, wrist-cutting syndrome) zahrnuje různé formy úmyslného ubližování si a zraňování vlastního těla, aniž by cílem tohoto jednání bylo ukončení života. Nejčastěji se objevuje ve věku 12-13 letu dívek. Podle výzkumů „až 10 % mladých lidí ve věku 11 až 25 let má zkušenost se sebepoškozováním“. Mezi nejčastější formy sebepoškozování patří různé podoby řezání ostrými předměty a pálení se, typicky na zápěstí či předloktí. Sebepoškozování může mít mnoho různých podob, např. vytrhávání vlasů, píchání jehlou, okusování nehtů do krve, užívání toxických a jedovatých látek.

Nejčastější důvody sebepoškozování:

1) sebepoškozování je s největší pravděpodobností výsledkem nějaké emoční těžkosti, která se může pojit s následujícími faktory:

• negativní prožitky (napětí, stres, pocity viny, neklid, nedostatek smysluplné činnosti, osamocenost, nízké sebevědomí, nejistota, úzkostnost, depresivnost),
• rodina (převážně dysfunkční, úmrtí člena rodiny, hádky a domácí násilí, nedostatek zájmu a komunikace v rodině),
• vrstevníci (absence dobrého kamaráda, neshody s kamarády),
• traumatické zážitky (šikana, týrání, sexuální zneužívání),
• ostatní (vliv sociálních sítí, hledání vlastní identity, experimentování s vlastním tělem, snaha překračovat hranice, touha po pozornosti, zásadní změny v životě, celková křehkost osobnosti, závažná psychická porucha).

2) jako projev něčeho, co neumí jinak vyjádřit, zhmotnění myšlenek a pocitů v něco viditelného, přehlušit psychickou bolest bolestí fyzickou, uvolnit vnitřní tenze, získat nad sebou pocit kontroly.

Sebepoškozování je forma závislosti – po sebepoškozování převážně pociťují pocit uvolnění a kontroly. Pokud není ale řešen spouštěcí mechanismus, sebepoškozování se prohlubuje a startuje závislostní chování s potřebou si ubližovat.

Sebepoškozování a suicidum – ti, kteří se sebepoškozují, obvykle nechtějí zemřít. Sebepoškozování využívají pro vyrovnání se s obtížemi vlastní existence. 

Jak jednat – v případě, že budete upozorněni, že se někdo sebepoškozuje, vyžaduje Váš přístup naprostou diskrétnost a takt. Dotyčný potřebuje najít oporu ve vaší emoční stabilitě a rozvážnosti. Způsob, jakým zareagujete, bude mít dopad na to, zda se vám či někomu dalšímu dotyčná osoba ohledně svého sebepoškozování hlouběji otevře.

Společná pravidla pro všechny, kteří řeší sebepoškozování osoby, žáka atd.:

• snažte se nehodnotit,
• nesnažte se vynutit změnu,
• při komunikaci buďte upřímní,
• buďte empatičtí a mějte pochopení,
• dejte dotyčnému najevo, že jste tu pro něj,
• nabídněte pomocnou ruku v hledání odborné pomoci,
• připomeňte jim jejich pozitivní vlastnosti a věci, které dělají dobře.

Vhodné a doporučované strategie při komunikaci a řešení sebepoškozování:

• rozpoznání a pojmenování spouštěčů, které k sebepoškozování vedou,
• sepsání praktického „bezpečnostního plánu“ obsahující kroky, jak postupovat a na koho se obrátit, v případě nutkání si opět ublížit,
• nabídnout alternativní prostředky, jak vyjadřovat složité a náročné emoce,
• hledat způsob, jak předcházet tíživým pocitům a nepříjemným situacím,
• praktikování bezpečnějších strategií přinášejících úlevu v akutních stavech emocionálního vypětí,
  
• budovat podpůrné sítě blízkých osob,
• vyhledat odbornou pomoc.

Doporučení pro rodiče:

• netrestejte a neobviňujte své dítě za sebepoškozování, dítě se tak usvědčuje, že mu nerozumíte,
• sebepoškozování je vhodné přijmout jako informaci o tom, že dítě něco trápí, co neumí samo řešit,
• upřímně a citlivě s dítětem komunikujte, vyslechněte si ho a dejte mu najevo, že ho máte rádi,
• pracujte na prohloubení vztahu a důvěry – sdílejte společný čas,
  
• odkažte dítě na kohokoliv jiného mimo rodinu, komu důvěřuje, s kým si bude moci o svém trápení promluvit,
• vyhledejte a nabídněte dítěti možnost profesionální psychologické pomoci,
• v případě potřeby pro sebe vyhledejte odbornou pomoc. Pokud nebudete psychicky v pohodě vy, nebudete moci pomáhat druhým.

Doporučení pro pedagogy:

• nabídněte žákovi rozhovor v soukromí,
• komunikujte otevřeně, věcně a srozumitelně bez větších emocí,
• zeptejte se ohleduplně na sebepoškozování a jeho důvody: Příklad: „Někdy se lidé sebepoškozují, protože je to způsob zvládání silných a obtížných pocitů. Zajímalo by mě, jestli to není důvod, proč si ubližuješ?“,
• pokud s Vámi žák nechce komunikovat, přijměte to, ale nabídněte mu podporu a důvěru,
• respektujte hranice a kompetence učitelské profese,
• pokud jste odmítnutí či si nevíte rady, můžete kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu,
• nabídněte žákovi návštěvu školního psychologa, metodika prevence či výchovného poradce,
• o situaci je nutné vyrozumět vedení školy a rodiče dítěte – ideálně osobně na půdě školy,
• pokud jste pojali podezření, že sebepoškozování může souviset se zanedbáváním, fyzickým či psychickým týráním nebo jiným zneužíváním, škola má povinnost toto oznámit odpovědným orgánům (Policie ČR, OSPOD),
• v případě přímého rizika vážného zranění nebo smrti následkem sebepoškození je namístě okamžitá, i nedobrovolná hospitalizace na psychiatrii,
• myslete na důležitost vlastní psychohygieny, 
• v případě potřeby neváhejte vyhledat odbornou pomoc.

Sebepoškozování v kontextu všeobecné primární prevence rizikového chování:

• sebepoškozování se prolíná do mnoha témat primární prevence,
• důraz je kladen především na posílení schopnosti jedince zvládat zátěžové situace, rozpoznávat a zvládat stres, identifikovat silné stránky vlastní osobnosti, navazovat plnohodnotné vztahy.

Prevence u dětí a mladistvých může být realizována na základě sociálně-výchovné činnosti pedagogů na školách, která představuje pomoc učitelů žákům/studentům při orientaci v každodenním životě, zvládání životních situací a motivaci k aktivní účasti na společenském životě.

Dále je možné prevenci organizovat formou preventivních programů, založených na sociálně-psychologických principech (např. program zaměřený na edukaci o stresu a jeho dopadech na člověka, identifikaci stresových faktorů u sebe a svých spolužáků a následný nácvik efektivních technik zvládání stresu a technik relaxačních). Efektivní preventivní programy jsou interaktivní, systematické, s možností opakování a zažití daných poznatků a technik. V rámci prevence je zároveň nezbytné edukovat a předat kontakty, na které se mohou žáci obrátit v případě, že si zažívají nějakou psychickou zátěž. Čeho se naopak rozhodně vyvarovat, je přímá diskuze o tématu sebepoškozování, např. hovoření o metodách sebepoškozování.

Prevenci zároveň není možné realizovat pouze na žácích/studentech v rámci škol, je nezbytné ji prohloubit i na úroveň ostatních, kam můžeme zařadit zejména rodiče a učitele. Prevence se v tomto případě fokusuje na edukaci ohledně toho, jak sebepoškozování rozpoznat, co dělat a kam se obrátit pro odbornou pomoc.

Zdroje: Dušková, 2017, Platznerová, 2013.