Zatímco procesuální metodologie klade největší důraz na
systematický sběr, analýzu, syntézu a explanaci objektivních dat, ze kterých
extrahuje struktury, které porovnává se počátečními předpoklady a vynáší tak
objektivní a spolehlivé soudy o minulosti, tzv. interpretativní archeologie
navazuje na interpretativní antropologii (Clifford Geertz) a snaží se blíže
poznat samotný proces interpretace. Interpretace vstupuje do našich
projektů/výzkumů již ve fázi tvorby předběžného (vstupního) modelu (což naši
objektivitu činí ještě zdánlivější), navíc závisí na paradigmatickém,
společenském, a někdy též na ideologicko-politickém rámci, v němž se
výzkumná činnost odvíjí.
Široká paleta témat objevujících se v archeologii
od 80. let navíc vede k odmítnutí jednotného paradigmatu, tedy i jednotné
metodologie. Výsadní postavení hypoteticko-deduktivní metody (testování
hypotéz/modelů) opadlo spolu s uvědoměním tzv. ekvifinality (tj. situace,
kdy ke shodnému arch. záznamu mohlo dojít několika rozdílnými procesy
v živé kultuře, přičemž relevanci těchto procesů nelze vzájemně
vyhodnotit). Vypořádat se s touto pluralitou interpretačních modelů (tj.
uznáním, že několik i vzájemně odlišných modelů může být platných pro
interpretaci daného arch. kontextu) si žádá mnohem větší úsilí, než by
předpokládala klasická procesuální archeologie (Tilley 1993).
Interpretativní archeologie nebyla zamýšlena jako zavržení
procesuálních přístupů, spíše naopak jako most mezi oběma paradigmaty, přičemž
procesuální interpretace by byla obohacena o nové prvky (význam subjektu
badatele, který ve svém současném světě kreativně vytváří konstrukty o
minulosti, které jsou smysluplné, ale nelze říci, kdy jsou finální, spíše jde o
kontinuální proces, který se bude proměňovat spolu s naší společností,
sociální procesy nelze příliš explanovat, jako spíše se pokoušet o jejich
porozumění, což dává hlas různým složkám společnosti a vede nutně k pluralitě;
Hodder – Shanks – Alexandri 1995).
Interpretace spadá do pole působnosti
hermeneutiky (zabývá se vztahem mezi interpretovaným a interpretem, nejde jen o
jednoduchý překlad, ale zejm. o přenesení významu, umění rozpravy, poezie). V archeologii
existuje nebezpečí, že význam/smysl který připíší studovaným kontextům současní
archeologové se může diametrálně lišit od významu, který vnímali členové minulých
společností, které studujeme (tzv. dvojí hermeneutika u I. Hoddera – náš pohled
versus jejich pohled).
Během 90. let proběhl posun k aplikaci teorie
jednání (Pierre Bourdieu) a jejího klíčového pojmu aktérství (agency, Anthony
Giddens; tzn. artefakty nejsou jen statické předměty, ale získávají funkci a
smysl díky člověku, v některých případech se však samy mohou stát aktéry).
Další klíčový pojem představuje embodiment, který ruší tradiční opozici mezi
tělem a myslí, neboť obojí je v praxi vzájemně propojeno (tzn. myšlenky
jsou prostřednictvím norem a rutin ztělesněny do podoby zvyků, artefaktů apod.;
Thomas 1999).
