1. Artefaktová archeologie

Artefaktová archeologie v pojetí Evžena Neustupného (2007, 2010, 2011, 2012) má potenciál vyrovnat několik extrémních a neudržitelných teoretických pozic. Jde např. o vyrovnání vztahu mezi lidmi a artefakty (lidé vytváří artefakty, ale ty dále tvarují člověka), vyrovnání role struktur (zákonitostí preferovaných esencialismem) a událostí (konkrétních jevů, ze kterých se struktury skládají preferovaných partikularismem). Klíčovými vzájemně synergickými procesy při modelování minulého lidského světa jsou adaptace (člověk intencionálně vytváří artefakty jakožto prostředky plnění rozmanitých účelů), specializace v průběhu vytváření a používání artefaktů (vedoucí ke vzniku společenských vztahů formalizovaných institucemi), komunikace (přenos informací prostřednictvím pojmů, symbolů, vytvářející ideové texty, např. normy a příběhy) a exprese kulturní identity.

Archeologie může své prameny (zejména artefakty, ale též ekofakty – nezáměrné důsledky vytváření artefaktů) jakožto události podrobit identifikaci struktur z hlediska formální variability, prostorového rozšíření, chronologie, účelu (praktická funkce, společenský význam, symbolický smysl) a či exprese (stylu). Události a struktury nelze studovat odděleně, neboť tvoří dva komplementární aspekty procesů utváření lidského světa. Avšak zatímco metodologie událostí vede od jejich identifikace k seřazení do konkrétních narací, metodologie struktur se soustředí na systematickou analýzu archeologického kontextu (výzkum, deskripce), následnou syntézu struktur (obsažených v datových souborech) a interpretaci (porovnání nalezených struktur se vstupním modelem). Tento přístup rozvíjí nejen jeho kolegové, ale také žáci (např. Chroustovský 2010; Macháček 2007; Neustupný 2003; Neustupný – John 2005).