Něco málo z historie vyučování českého jazyka
Začíná to Komenským...
...ale nemělo by to končit jen u něj. Dílo J. A. Komenského obsahuje myšlenky týkající se vyučování obecně, vyučování jazyka konkrétně, zásad tvorby učebních textů a dalších oblastí, které jsou platné i v současnosti. Zdůrazňoval např. názornost ve vyučování, a učení se pro život, ne pro školu. Je však nutné mít na paměti, že vzdělávání vždy probíhá v celospolečenském kontextu.
Soudobý kontext vzdělávání z časů J. A. Komenského směřoval k odlišným výchovně-vzdělávacím cílům, vzdělávání bylo determinováno náboženstvím a všudypřítomností víry. Současný kontext vzdělávání je naopak determinován roztříštěností (a často absencí) víry, hledáním osobních hodnost, kladením důrazu na obecně pojímanou rovnoprávnost apod. Vývoj vzdělávání ve společnosti je kromě jiného ovlivněn i společenskou objednávkou, tlakem společnosti na to, jakým způsobem by mělo vzdělávání probíhat, komu a za jakých podmínek by mělo být určeno.
Vzdělávání ve střední Evropě výrazně ovlivnil pro 1774, kdy proběhla tereziánská školská reforma. 6. prosince 1774 vydala císařovna Marie Terezie Všeobecný školní řád. Podle něj byla dobudována soustava veřejných škol, které měly poskytovat vzdělání veškerému obyvatelstvu. Poprvé v historii našich zemí zde byla definována společenská objednávka a zájem státu na všeobecném vzdělání veškerého obyvatelstva.
Na přelomu 18. a 19. století vznikají česky psané mluvnické příručky, které měly především sloužit k výuce pravopisu (např. Dobrovský, Hanka, Tomsa).
Ve 2. pol. 19. století došlo k výraznému rozvoji pedagogiky a psychologie, jimiž bylo následně ovlivněno vyučování jazyku. Zřetel se přesunul k osobnosti žáka (tzv. pedocentrismus).
Gustav Adolf Lindner (1828-1877) je považován za zakladatele vědeckého pojetí vyučování. Vymezuje 3 cíle vyučování jazyka:
- praktický (rozumět projevům a vyjadřovat se)
- formální ( prostřednictvím jazyka myslet)
- materiální (prostřednictvím jazyka sdělovat vědomosti)
Podobně definujeme cíle jazykového vyučování i dnes.
V posledních dvou desetiletích 19. století se prosazuje ve výuce češtiny tzv. agramatismus = vyučování jazyku bez gramatiky, vycházet z přirozených vyjadřovacích potřeb a možností žáků, spisovný jazyk učit nápodobou (imitací) učitelského vzoru pomocí mluvních a písemných cvičení.
20. léta 20. století - dochází ke kritice agramatismu, proti se vyjadřují např. i členové Pražského lingvistického kroužku. V letech 1933 - 1936 vycházejí nové učebnice Bohuslava Havránka, v nichž je kladen důraz na didaktickou koncepci mluvnické metody.
40. léta 20. století - ustaluje se jazyková terminologie, která je v našich školách užívána bez větších změn do současnosti.
70. - 80. léta 20. století - povinná školní docházka je redukována z devítileté na osmiletou. Proto vznikají nové řady učebnic pro všechny předměty. Krátí se hodinová dotace pro český jazyk, ale množství učiva redukováno není. Dochází tak k předimenzování obsahu předmětu český jazyk.