Legislativní kontext archeologie
Archeologický nález je definován v odst. 1 § 23 zákona č. 20/1987 jako věc (soubor věcí), která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku jeho vývoje do novověku a zachovala se zpravidla pod zemí.
Za archeologický nález jsou povětšinou považovány předměty, které byly vytvořeny člověkem, nebo vznikly v důsledku jeho činnosti a prošly procesem archeologizace. Současná legislativa nevymezuje pevnou časovou hranici, od které by bylo možné považovat předmět za archeologický nález. Mezi archeologické nálezy tam můžeme řadit nejen pravěké a středověké-novověké artefakty, ale také předměty z doby moderní (s dobou moderní souvisí také poměrně nový obor, tzv. archeologie modernity). Součásti některých technických zařízení z 19. a 20. století, vybavení pracovních táborů z průběhu 20. století či pozůstatky vojenské techniky z obou světových konfliktů s výjimkou funkčních zbraní a munice. Archeologický nález může mít movitý i nemovitý charakter, přičemž archeologickým nálezem není jen samotný předmět, ale také jeho kontext, zejména vrstva, z níž pochází, nebo zahloubený objekt, ve kterém byl uložen.
Archeologické odkryvy je možné provádět na základě oprávnění vydaného Ministerstvem kultury ČR a zároveň na základě Dohody o podmínkách a rozsahu provádění archeologických výzkumů s Akademií věd ČR. Základní podmínkou k udělení oprávnění je garantování odborné způsobilosti tak, že žadatel sám, nebo jeho zaměstnanec absolvoval vysokoškolské vzdělání získané studiem v akreditovaném magisterském studijním programu v oblasti společenských věd se zaměřením na archeologii. Tato osoba pak musí dále doložit minimálně 2 roky odborné praxe. V současnosti působí na území ČR více než sto oprávněných organizací. Oblast jejich činnosti je ve většině případů omezena na území vybraných okresů nebo krajů.
Zdroj: Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. www.arup.cas.cz