Pojetí vyučování českému jazyku v minulosti a dnes

"Pojetí (koncepce) jazykového vyučování je soubor principů (zásad), na jejichž základě se vymezuje cíl, úkol, obsah a metody vyučování českému jazyku a vypracovávají se učební osnovy." (Čechová, M. - Styblík, V., 1998: 20.) Každá koncepce je historicky podmíněná.

V dějinách se střídala dvě protikladná pojetí vyučování českému jazyku: gramatické a agramatické. V gramatickém pojetí se za základní považovalo osvojení mluvnice, agramatické pojetí v nejradikálnější podobě mluvnici odmítá. Místo ní byli žáci seznamováni s různými praktikami (ti čápi letěli, ty vrány letěly), izolovanými pravidly, byla zdůrazňována nápodoba mluvy učitele. Toto pojetí se uplatňovalo od konce 19. století až do 20. - 30. let 20. století. Pak se prosadilo pojetí gramatické. Naposledy rozhořel spor o pojetí s gramatikou či bez ní při práci na osnovách Obecné školy v 90. letech 20.století. O tom, že dítě znalosti gramatiky mateřského jazyka potřebuje, není pochyb. Především se přímou metodou, tj. nápodobou a bez znalosti gramatických pojmů, bude velmi obtížně učit cizím jazykům. Výcvik v analýze jazykových struktur je dobrým prostředkem výcviku v abstraktním uvažování vůbec. S konkrétními ukázkami se setkáte v kapitole Poznávací procesy v předmětu český jazyk. A konečně když se opřou řečové dovednosti o poznatky o jazyce, stávají se pevnějšími a uvědomělejšími.

V období poválečném každé pojetí vyučování českému jazyku vynucené školskou reformou jako nové se snažilo najít znaky, které by je odlišovaly od dřívějšího pojetí. Nové bylo tak dlouho, dokud ho nevytlačilo další. Společným rysem všech koncepcí byl jednotný blok - osnovy, učebnice, metodické příručky a k nim didaktiky. Tento stav byl považován za ideální. Vytvořil se model těsného vztahu pojetí učebnic a didaktik.Obojí bylo propojeno i shodnými autory. Nejdříve se objevily učebnice a pak následovaly didaktiky. Budilo to dojem, jako by se didaktikami dodatečně utvrzovalo a upevňovalo pojetí učebnic. Didaktiky vznikaly později než učebnice a i vlivem dlouhých výrobních lhůt se objevily v době, kdy už školství stálo před další radikální změnou.

Rok 1989 považujeme v jistém smyslu za výchozí bod transformace české výchovně vzdělávací soustavy. Téměř ze dne na den začaly vznikat soukromé a alternativní školy, alternativní koncepce, učební plány, osnovy i nové a alternativní učebnice. Definitivní posun směrem k vyučování zaměřenému komunikačně, tj. směřujícímu k rozvíjení komunikační kompetence, přinášejí vzdělávací programy 90. let, zvláště projekt Obecné školy.

"Klíčovou úlohu mají ve vyučování českému jazyku komunikační činnosti a dovednosti; jejich osvojování je zejména na počátku školní docházky nejdůležitějším cílem jazykového vyučování jako celku, protože především rozvíjením dovedností komunikačních rozvíjí žák své intelektové schopnosti, osvojuje si nové poznatky a na základě svých komunikačních dovedností je také ve většině školních předmětů hodnocen." (Návrh učebních osnov Obecné školy, 1994: 195).

Komunikační zaměření můžeme najít i v dalších projektech, např. v projektu Základní škola (1996: 11): "Ve své jazykové a literárněvýchovné části poskytuje (předmět český jazyk) žákům nezbytné předpoklady a nástroje komunikace se skutečností, lidmi a kulturními výtvory."

Důležitý je tzv. sémanticko-funkční princip, tzn. orientovat jazykové vyučování na vyjadřování významů a pragmatických funkcí. Jazykové prostředky by se měly předvádět v komunikačních situacích. Říkáme-li, že by ve vyučování českému jazyku mělo být uplatněno komunikační pojetí, neznamená to naprosto odstranit gramatiku z vyučování. Znalost gramatiky (mluvnice) je důležitá pro pochopení jazykového systému a má pro dítě nezastupitelnou roli při osvojování si cizího jazyka. Komunikační přístup nesmí být ztotožněn s agramatismem. Velmi důležité jsou na 1. stupni ZŠ komunikační hry, dramatizace, imitace komunikačních událostí.

Zatímco tedy tradiční výuka se orientovala především na rozvíjení jazykových dovedností (upozorňovala žáky např. na chybné nebo dobré užití jazykového prostředku a posuzovala aktivitu žáků z hlediska jazykových nebo stylových norem), komunikativní pojetí výuky je zaměřeno na pěstování dovednosti žáka užívat jazyka funkčně jako prostředku komunikace v konkrétních komunikačních situacích.

Co je tedy cílem vyučování českému jazyku?

V maximální možné míře rozvinutá komunikační kompetence žáka.

V následující tabulce jsou zachyceny dorozumívací činnosti, které má předmět český jazyk rozvíjet, a jejich vztah k jazykové a komunikační výchově. Tabulku upravil podle G. H. Widdowsona Karel Šebesta 1999: 68.