Přehled výuky výchovy ke zdraví na základní škole

ÚKOL-CVIČENÍ: Pokuste se zamyslet, jaký  názor zaujímají  na předmět výchova ke zdraví:  UČITELÉ JINÝCH VZDĚLÁVACÍCH PŘEDMĚTŮ,  UČITELÉ  VÝCHOVY KE ZDRAVÍ BEZ APROBACE; ŘEDITELÉ ŠKOL, ŽÁCI, RODIČE, ODBORNÍCI Z PRAXE (lékaři, zdravotníci) . 

Výchova ke zdraví v podobě vzdělávacího oboru je v rámcových vzdělávacích programech zařazena do vzdělávací oblasti Člověk a zdraví. V této vzdělávací oblasti je zároveň obsažen vzdělávací obor tělesná výchova. Problematika zdraví má v obsahu školního vzdělávání sice už od dob  19. a 20. století ustálené místo, např. v podobě témat z anatomie a fyziologie člověka, zdravovědy, výživy, ale ve formě samostatného vzdělávacího oboru je tato problematika relativně nová. V 90. letech 20. století se sice v českých školách začal vyučovat samostatný předmět rodinná výchova v rámci všech tehdejších platných vzdělávacích programů: Základní škola (1996), Obecná škola (1997), Národní škola (1997). V tomto předmětu byla témata z problematiky zdraví systematickým způsobem vyučována, ale s akcentem na péči o rodinu a výchovu dítěte. Jednalo se např. o následující témata: péče o duševní zdraví, zdravá výživa, prevence zneužívání návykových látek, osobní bezpečí, sexuální výchova atd. Výchova ke zdraví v podobě samostatného a autonomního předmětu primárně orientovaného na zdraví a jeho psychosociálně-ekonomické souvislosti se začal v základním a středoškolském vzdělávání vyučovat až po kurikulární reformě odstartované po roce 2000. Na základních školách a nižších stupních víceletých gymnázií byla výuka zahájena v roce 2007. Na čtyřletých gymnáziích v roce 2008 a na různých typech středních škol průběžně od roku 2009. Je možné konstatovat, že výchova ke zdraví není jen vzdělávací obor pro žáky základních škol, ale jedná se o předmět, jenž je součástí všeobecného a v některých případech i odborného vzdělávání na všech typech škol středních. Hned od začátku zavedení tohoto předmětu se spustila diskuze o tom, jestli je takový předmět potřebný, proč se místo něho nenavyšují hodiny např. matematiky, českého jazyka nebo cizích jazyků. Zavedení výchovy ke zdraví do škol vycházelo z celosvětového názoru, že pro společnost a každého jedince je výhodnější, když pozornost bude plnohodnotným způsobem zaměřena na podporu zdraví a předcházení civilizačních chorob, než jenom na lékařskou a ošetřovatelskou péči. Existuje generace lidí, kteří se stále chovají podle principu, že zdraví je samozřejmostí a případné nemoci jsou záležitostí pouze zdravotní péče. V předmětu výchova ke zdraví se mimo jiné klade za cíl zvnitřnit u žáků postoj, jež se vztahuje k premise, že na jejich zdraví má přibližně z 60% vliv způsob životního stylu. Znamená to, aby se žáci učili být zodpovědní za své zdraví. Někteří pedagogové z praxe kritizovali zavedení nového předmětu výchova ke zdraví do výuky  z toho důvodu, že podle nich je mnoho témat vyučována v jiných předmětech, např. v přírodopisu /ZŠ/. biologii /SŠ/, občanské nauce /ZŠ/, základech společenských věd /SŠ/, tělesné výchově, chemii atd. Tento argument umocňuje význam mezipředmětových vztahů v tomto vzdělávací oboru.

Uvedené tvrzení by na první pohled mohl vypadat, že vzdělávání v oblasti zdraví je pouhou nástavbou k něčemu, co už se ve školách běžně učí. Nicméně podle našeho názoru, není tomu tak. Uvedené předměty se témat z oblasti zdraví v základní rovině dotýkají, ale systematickým a prohlubujícím způsobem nevyučují. Jako příklad se může uvést problematika úkonů zachraňující zdraví. V  učivu přírodopisu je uveden dílčí tematický celek „závažná poranění a život ohrožující zdraví“ ale z logiky obsahové povahy předmětu (botanika, zoologie, biologie člověka, geologie atd.) a hodinové dotace můžeme usoudit, že v tomto předmětu nemůže být dostatečný prostor pro osvojení tohoto učiva, jak po stránce teoretické, aplikační a dovednostní. Je možné se pokusit na závěr této kapitoly uvést témata, která se systematickým a prohlubujícím způsobem nevyučují v jiných předmětech a jsou hlavním tematickým pilířem ve vzdělávacím oboru výchova ke zdraví:

• První pomoc a úkony zachraňující život.
• Ochrana člověka za mimořádných událostí.
• Reprodukční zdraví a sexuální výchova.
• Výživa a nauka o potravinách.
• Psychohygiena – předcházení náročným životním situacím a relaxace.
• Návykové chování – látkové a nelátkové závislosti.
• Osobností a sociální rozvoj – monotematický prostor pro implementaci průřezového tématu osobnostní a sociální výchova.

Z výčtu těchto témat je patrné, že výchova ke zdraví je plnohodnotným vzdělávacím oborem v primárním a sekundárním vzdělávání, ale je výrazným způsobem založen na mezipředmětových vztazích.