Úvod do teorie v archeologii

Ve druhé polovině 19. století je archeologie velice silně ovlivněna pozitivismem (důraz na hmotné prameny a jejich analýzu a syntézu), čímž se etabluje jako samostatná vědecká disciplína. Stále bližší vztahy navazuje s etnografií a antropologií (nejen fyzickou). V souvislosti s rozvojem evolučních myšlenek v biologii (Charles Darwin, Alfred Russel Wallace), antropologii (např. Edward Burnett Tylor, Lewis Henry Morgan), filozofii (Karl Marx, Friedrich Engels), se tyto dostávají zejména skrze koncepce kulturní evoluce (Herbert Spencer) také do archeologie (John Lubbock). Badatelé se zaměřují na klasifikaci přibývajících nálezů do velkých evolučních stupňů, které měly mít univerzální platnost (v podobných environmentálních podmínkách). Teoretické otázky se soustředí na tvorbu chronologických struktur (čili postihnutí časové variability lidské tvořivosti), čímž vznikají periodizace (zejména na základě surovin a forem). Mezi ty první a hlavní řadíme klasifikaci pravěku do tří základních období dle užitého materiálu – dobu kamennou, bronzovou a železnou (schéma vytvořil Christian Thomsen; např. Sklenář 2014). Později bylo toto schéma členěno dále, např. doba kamenná byla rozdělena na starší (paleolit) a mladší (neolit), později přibyla též střední (mezolit) a pozdní (eneolit).

Archeologie zaznamenává též značný metodologický vývoj, přičemž řada přístupů byla přejímána z ostatních oborů. Odpovědi na chronologické otázky mohla zajistit aplikace stratigrafie (nauka o ukládání vrstev přejatá z geologie, s čímž souvisí potřeba terénní dokumentace), či různých klasifikačních metod, z nichž v archeologii získala hlavní roli typologie (nejmenší strukturu představuje typ, na základě souborů typů, u nichž je prokázána stejná datace, vznikají periody). Shodná datace je prokazována také shodnou nálezovou situací (vznikají předpoklady pojmu nálezový celek označující soubor artefaktů vzniklý a uložený v určitém konkrétním čase – např. předměty hrobové výbavy, předměty v rámci depotu).

Změny lidského světa jsou interpretovány jako důsledky přirozeného vnitřního vývoje (inovací). K významným předpokladům patří analogie vývoje artefaktů s vývojem živých organismů (tedy od forem jednoduchých ke složitějším, na tomto základě vznikají typologické řady nálezů). Důraz na typologické změny v čase zastínil úvahy o distribuci typů v prostoru. Předpoklad univerzální platnosti evolučních stupňů (chronologických period) opomenul variabilitu způsobenou společenskými faktory. Obojí se následně stalo hlavní osou kritiky nastupujícího kulturního paradigmatu (Trigger 2007).

Mezi významné osobnosti patří:

• Christian Jürgensen Thomsen (autor třídobého systému členění evropského pravěku aplikovaného v expozici Kodaňského muzea, publikováno 1836);

• Oscar Montelius (autor chronologie doby bronzové a železné ve skandinávských zemích);

• Paul Reinecke (autor chronologie doby bronzové a železné ve střední Evropě);

• Jan Erazim Vocel (1843 založil Archeologický sbor Národního muzea v Praze, v roce 1850 přednáší jako první profesor archeologie na Univerzitě Karlově v Praze, 1854 zakládá národní časopis Památky archeologické, mezi lety 1866-68 publikuje první rozsáhlejší syntézu českého pravěku);

• Lubor Niederle (vůdčí osobnost tzv. univerzitní školy, skupiny badatelů oponujících tzv. Píčově družině, spolupracoval s Karlem Buchtelou či antropologem Josefem Matějkou);

• Jaroslav Paliardi (moravský amatérský badatel, autor chronologie moravského eneolitu).