Úvod do teorie v archeologii

V rámci tohoto kurzu se budeme zabývat stručným nástinem vývoje teoretického bádání v archeologii. Vývoj teorie lze vždy posoudit nejméně ze dvou základních rovin – studium událostí, nebo struktur. Událostní přístupy zdůrazňují tradiční pojetí dějin vědy, narace o významných osobnostech a událostech, publikacích, konferencích, apod. (např. Bouzek et al. 1983, Bouzek et al. 1984; Sklenář 2005). Strukturální přístupy se soustředí na postihnutí vzorců či trendů (teorie paradigmat; Johnson 2010; Kuhn 1962; Neustupný 1976; Neustupný 2007; Trigger 2007). Oproti tradičnímu výkladu dějin oboru (ve střední Evropě) bude osu našeho výkladu tvořit strukturální pojetí, čili teorie paradigmat, která je běžná v západní anglosaské archeologii.

Nejdříve připomeňme, jak lze chápat pojem teorie v archeologii. Velmi obecně lze říci, že teorie představuje rámec pro naše modely validované empirickým studiem (Johnson 2010). Detailněji lze teorii v archeologii rozlišit na třech základních rovinách: 1) teorie minulého živého světa (na základě obecných modelů testovaných na datech), 2) teorie archeologických pramenů (úzce spojená s empirickým studiem, součást archeologické metodologie, např. teorie experimentu, apod.), 3) teorie jako výklad minulých událostí a struktur (výklad konkrétního úseku lidské minulosti; Neustupný 2010).

Jako paradigmata označujeme: „Soubory vědeckých otázek a odpovědí na tyto otázky, které určitá vědecká komunita považuje za smysluplné a dovolené, badatelé získávají svá paradigmata v průběhu studia; směna paradigmat tzv. vědeckou revolucí, během níž se zastánci nového par. snaží převzít ze starého paradigmatu co nejméně.“ (Kuhn 1962). Paradigma tedy absorbují studenti během univerzitní výuky buď vědomě (anglosaské prostředí), či ne zcela uvědoměle (např. střední Evropa). Ještě před zavedením pojmu paradigma si však archeologové uvědomovali, že „každá doba nazírá na minulost svým způsobem a hledá v ní především odpověď na své současné otázky“ (Böhm 1941), že každé období dějin má svého ducha doby (Podborský 2003).

Ačkoliv Thomas Kuhn uvažoval nad přechodem k novému paradigmatu jakožto o vědecké revoluci (na základě zkušeností z přírodních věd), ve společenských vědách probíhají změny jinak, neboť jsme dodnes svědky toho, že někteří badatelé pracují v několika paradigmatech. Staré paradigma je tak popřeno pouze skupinou vědců, nikoliv celou vědeckou komunitou. S nástupem postmoderních přístupů, které se v archeologii označují jako postprocesuální, vědomá snaha o tradičně chápané paradigma (ve smyslu široce sdílených velkých teorií) mizí (např. Hodder 1993), a proto se příležitostně vedou debaty o tom, zda tyto postmoderní směry souhrnně nazývat paradigmatem.