„Icebreakers“

Techniky, které mají napomoci prolomit pomyslné bariéry mezi žáky a přivést je k vzájemnému kontaktu. Slouží zároveň jako „přechodový rituál“ k učení založeném na vlastní aktivitě – fyzické i mentální. Ladí skupinu na stejnou „vlnu,“ dostávají je do pohybu a zbavují ostychu. Patří sem techniky s jednoduchými pravidly, jednoduchým dějem, často veselé a uvolňující.


Ukázka některých technik:


→ Seznamování s pomocí balónku

Hráči sedí v kruhu. Jeden obdrží balónek, který hodí jakémukoliv dalšímu hráči. Ten, jakmile jej chytí, řekne hned své křestní jméno a hází balónek dalšímu, ten opět chytí a řekne své jméno. Až se vystřídají v chytání všichni, házení pokračuje, ale tentokrát ten, který hází, říká jméno toho, komu hází. Pokud házející neuhodne, špatně oslovený hráč balónek chytí a hází beze slova zpět mýlícímu se hráči. (Valenta, 2000, s. 39)


→ Místa si vymění

Hráči s výjimkou jednoho se sesednou v kruhu na židle. Zbývající hráč stojí uprostřed a říká: „Místa si vymění ti, kteří…“ a doplní konkrétní společnou věc. Ze židlí se zvednou všichni hráči, na které výrok platí, a snaží se posadit na jinou uvolněnou židli. Stejnou snahu má i hráč, který byl původně ve středu kruhu. Tak se na jeho místo dostane jiný hráč, na kterého židle nezbyla, a hra pokračuje. (Valenta, 2000, s. 39)


→ Jmenné tchai-ťi

Hráči stojí v kruhu a na principu postupného řetězení vytvoří „taneční“ řadu. Každý postupně přidává své jméno s adjektivem začínajícím na stejné písmeno a doplněném o výraznou fyzickou pózu. Podmínkou je, aby nová póza vycházela z té předchozí. Následně je možné společný tanec opakovat srůznými zadáními (rychlost, omezení pohybu, řeči apod.).



„Warm-Ups“ – zahřívací techniky, navozující společný prožitek ve skupině

Po úvodních technikách mohou být zahájeny aktivity, ve kterých už dochází mezi účastníky poprvé k většímu bezprostřednímu tělesnému kontaktu. Informace se v prvé fázi mohou předávat formou „mluvy těla,“ neverbální komunikací. Zdůrazňuje se zde činnost celé skupiny, zapojení každého jednotlivce pomocí tradičních a netradičních přístupů. Budují se zde první základy pro vzájemnou důvěru. Herní aktivity, ve kterých dochází k častému tělesnému kontaktu, vyžadují vstřícný přístup jednotlivce k ostatním členům skupiny. Toho se dá dosáhnout jen tak, že se hráči zapojí do hry dobrovolně. Na každém pak záleží, jaký odstup či blízkost bude při hrách vyžadovat. Proto je třeba k mnohým účastníkům přistupovat s pochopením a trpělivostí a dát jim čas, aby získali své vlastní pozitivní zkušenosti.


Ukázka některých technik:


→ Tanec na kládě

Vybídneme skupinu, aby se postavila na kládu v libovolném pořadí. Účastníci se přemisťují tak, aby vytvořili řadu, ve které budou seřazeni abecedně podle prvního písmena křestního jména. To znamená, že první vlevo bude stát např. Adam a vpravo na konci bude Zora. Po celou dobu přesouvání musí zůstat celá skupina na kládě. Každý dotyk země bude penalizován nebo se celá skupina vrátí zpět do výchozího postavení. (Neuman, 1998, s. 56)


→ Hmota

Všichni hráči si zavážou oči a pohybují se v určitém území. Jednoho z nich lektoři vyberou a stanoví ho dotykem na rameno jádrem „Hmoty.“ Jeho úkolem je pomalý pohyb v území a zachování mlčenlivosti. Ostatní hráči se pohybují, nemluví a snaží se „Hmotu“ dotykem objevit. Dotkne-li se hráč hráče, zeptá se „Hmota?“ Všichni hledající hráči reagují na dotaz odpovědí „Hmota?“ Jen hráč, který představuje jádro „Hmoty,“ neodpovídá. Hráč, který hledanou „Hmotu“ nalezl, se k ní připojí. Pak se pohybují prostorem ve dvojici. Hra pokračuje dále a skončí, až se všichni hráči stanou součástí „Hmoty,“ drží se společně za ruce a pomalu se pohybují. Hru ukončí lektor. (Neuman, 1998, s. 77)


→ Hry na babu

Na všechny možné způsoby (ideálně modifikované podle tématu lekce).


Naposledy změněno: pondělí, 3. srpna 2020, 23.23