Učitelství českého jazyka a literatury ukrývá vedle obecného pedagogicko-psychologického základu tři zdánlivě samostatné složky – mluvnici, sloh a literaturu. Všechny se navzájem zásadně ovlivňují, propojují. Vyučovat každou z nich izolovaně je sice možné, avšak málo efektivní. Zastřešujícím pojmem pro výuku jednotlivých složek předmětu ČJL se tak stává pojem komunikace.

Schopnost žáků porozumět světu i sami sobě je přímo úměrná jejich schopnosti porozumět tomu, co jim ostatní lidé sdělují, ať už ústně či písemně, přímo či zprostředkovaně. V současnosti je kladen důraz na dovednost rozlišovat relevantní a důvěryhodné zdroje informací a využívat je funkčně, tak aby nedocházelo k zahlcení informačním balastem a aby žáci dokázali na základě faktů a silných argumentů dojít k hlubokým myšlenkám o nastolených tématech. V tomto procesu hraje u žáků zásadní roli mateřský jazyk a míra jeho ovládnutí v mluvené i psané podobě.

Způsob učení a vyučování, při kterém žáci postupně sami budují své znalosti od dříve poznaného k novému a s dopomocí učitele zpřesňují své představy o světě i o sobě, nazýváme konstruktivistickým pojetím výuky.  Role učitele v konstruktivistickém pojetí se proměňuje. Ze „sdělovače dané pravdy a arbitra správnosti“ se stává průvodcem, který vede své žáky k aktivní konstrukci znalostí a na společné cestě za poznáním se od nich mnohé učí i on sám (např. to, jak žáci vnímají a uvažují, jaká je jejich žitá realita, z jakých předpokladů (prekonceptů) vycházejí při rozhodování a k jakým závěrům docházejí). Učitel upravuje své metody, postupy a zadání úkolů tak, aby společně se žáky dosáhli stanoveného (výchovně-vzdělávacího) cíle. A co je základem takto pojatého vyučování? Opět je to komunikace. A to nikoli komunikace jednosměrná (učitel přikáže – žák splní), ale komunikace mnohosměrná, vzájemně provázaná a zahrnující mnoho účastníků.