Práce češtináře v konstruktivisticky pojatém vyučování dalece přesahuje hranice jedné třídy, jedné hodiny a jednoho předmětu. Jedná se o dlouhodobý proces, který začíná u plánování ŠVP, pokračuje společnou tvorbou tematických plánů, zintenzivňuje se prací v ročníkových sdruženích, přechází do spolupráce jednotlivých učitelů napříč předměty a vrcholí v práci češtinářů pro místní komunitu za zdmi školy.

Tento náročný proces jistě nezačíná na excelentní úrovni. Je třeba jej rozvíjet, pracovat s chybami, komunikovat se všemi jeho účastníky a řešit, jakým způsobem lze zvýšit kvalitu společné práce. V úsilí o dosažení kvalitnější výuky nám může pomoci tzv. metodika 3A. Jedná se o třífázový přístup k pedagogické práci vycházející z principů transdisciplinární didaktiky:

1)      Anotace – fáze, při které sestavujeme konkrétní výukovou jednotku a popisujeme její obsah a předpokládaný průběh. Stanovujeme si výchovně-vzdělávací cíl, určujeme vhodné metody, pracovní postupy, časové rozvržení práce apod. Anotace je vždy obsažena v kvalitní přípravě učitele na hodinu.

2)      Analýza – po skončení hodiny se zamýšlíme nad jejím průběhem, odpovídáme si na následující otázky: a) co a jak jsme dělali,

b) proč (co bylo naším cílem),

c) k jakým výsledkům jsme došli.

Identifikujeme tzv. kritická místa výuky, tj. jakési uzlové body, které mění směr, tempo a výsledek společné práce, ať už pozitivně, nebo negativně. Vyvozujeme obecné závěry o průběhu vyučování.

S analýzou hodiny nám může pomoci např. asistent pedagoga, který sleduje naši práci, tandemový učitel nebo hospitující kolega. Mnoho podrobností si uvědomíme až s časovým odstupem. Bezprostředně analyzovat výuku můžeme už při hodině během společné reflexe se žáky. Jejich pohled na právě absolvovanou hodinu jednak může pomoci při identifikaci kritických míst, jednak zvýší jejich zodpovědnost za společnou práci, když budou moci přispět k jejímu hodnocení.

3)      Alterace – odpovídáme si na otázku, jak bychom mohli pojmout danou vyučovací jednotku jinak, co by mohlo fungovat lépe, co je třeba změnit, abychom vyřešili kritické místo, které nám brání v dosažení cíle. Jedná se např. o posuny v časovém rozvržení práce, často je však třeba učivo uchopit v jiných souvislostech, zahrnout odlišný text, zvýšit motivaci, nabídnout jinou organizační formu práce apod.

U obsahově propojené výuky je fáze alterace vždy velmi důležitá, protože úspěch našeho snažení nezávisí pouze na nás, ale také na učiteli dalšího předmětu, s nímž spolupracujeme, a naše společné snažení by mělo vyhovovat oběma.

Metodika 3A vychází z transdisciplinární didaktiky, protože pedagogická práce při ní směřuje od praxe (anotace hodiny s konkrétním obsahem) k teorii (analýza, pojmenování kritických míst, odhlédnutí od konkrétního obsahu, zobecnění pedagogického přístupu) a zpět k praxi (alterace, úprava pracovního postupu, změna v obsahu konkrétní hodiny). Výsledkem je dovednost učitele popsat jednoduše svoji práci, zamýšlené cíle, použité postupy a výsledky společného snažení se žáky bez ohledu na vyučovaný předmět.

Metodika 3A tak představuje zodpovědný přístup k vlastní pedagogické práci. Jedná se vlastně o protipól třífázového modelu učení E-U-R, který používáme u žáků. V obou případech je na počátku jistá představa (prekoncept), kterou postupně zpřesňujeme, upravujeme a alterujeme a která dále tvoří východisko pro naši příští práci. V závěrečné fázi je na straně žáka i na straně učitele nutná reflexe vlastní práce, která u obou vede k učení. Tímto způsobem se učitelé a žáci stávají skutečnými partnery v pracovních postupech, jimiž dosahují společného cíle.