Obr. 1 - Ilustrativní obrázek, zdroj vlastní, autor: Jan Krotký

Badatelské metody ve fyzice

Uvedený materiál vychází z obecně pedagogického vymezení výukových metod a jejich nezastupitelné role ve vyučovacím procesu. Text  spolu s doporučenými odkazy na odborné zdroje byl využit pro moduly Mezipředmětových vztahů a badatelských metod v příbuzných oborech - matematice a informatice.

Pojem Metoda pochází z řeckého slova methodos –  znamenající cestu, postup za něčím a je rozhodujícím prostředkem k dosažení cíle nebo může být sama cílem vyučování.

Výuková metoda je tedy  „způsob či postup záměrného uspořádání činností učitele a žáků, který směřuje ke stanoveným cílům. Spjata se specifikou vyučovacího procesu, porovnává cíl a obsah pedagogického procesu s jeho výsledkem“.      Čábalová. Pedagogika, Grada: Praha, 2011. str. 154

Mezi badatelské metody ve fyzice se nejčastěji řadí metody manipulace, laborování, experimentování a metody problémová a heuristická:

Jednotlivé metody spolu s příklady jejich užití ve fyzice jsou podrobně popsány v dalších kapitolách.

Volba vyučovací metody

Podle čeho volit výukovou metodu v daném předmětu?

S oporou o výzkumná šetření naše i zahraniční uvádí Maňák a Švec (2003, 50-52) následující kritéria:

  1. zákonitosti výukového procesu - logické, psychologické a didaktické,

  2. cíle výuky - vztahující se k očekávaným výstupům, plánovaným činnostem, získávaným znalostem a dovednostem,

  3. obsah a metody daného oboru - přírodovědné zaměření předmětu směruje volbu metod do oblasti metod názorně-demonstračních a dovednostně-praktických,

  4. úroveň fyzického a psychického rozvoje žáků - jejich připravenost zvládat požadavky učení, schopnost soustředění, pozorování, vyvozování, předvídání, plánování a argumentace, spolu s využitím asociací na předchozí zkušennosti,

  5. zvláštnosti třídy, třídní klima - schopnost a úroveň spolupráce, kooperace a kompetice,

  6. vnější podmínky výchovně-vzdělávacího procesu - vybavenost školy, hlučnost prostředí, lokalita, regionální specifika,

  7. osobnost učitele - odbornost předmětová i didaktická, zkušenosti, nadšení pro obor, pedagogický cit apod.

Klasifikace vyučovacích metod

viz uvedená literatura

  • Klasifikace podle J. Maňáka (Skalková, 1999. s. 169 – 170)
  • Klasifikace podle I. J. Lernera (Kalhous, Obst, 2002, s. 309 – 313)
  • Klasifikace založená na teoriích učení – B. R. Joyce, E. F. Calhounové (Kalhous, Obst, 2002, s. 314 – 317)
  • Klasifikace podle stupňující se složitosti edukačních vazeb (Maňák, Švec, 2003, s. 49)

Literatura ke studijnímu článku:

ČÁBALOVÁ, D. Pedagogika pro učitele – modul B. CD, Plzeň: ÚCV ZČU, 2007.

FISHER, R. Učíme děti myslet a učit se. 2. vyd. Praha: Portál, 2004. 172 s. ISBN 80-7178-966-6.

BEDNAŘÍK, M. Fyzika pro gymnázia - mechanika. Praha: Prometheus s.r.o., 2013, 228s. ISBN: 978-80-7196-431-5.

BOHUNĚK, J., KOLÁŘOVÁ, R. Fyzika pro 6. ročník ZŠ. Praha: Prometheus s.r.o., 2012, 160 s. ISBN 978-80-7196-246-5.

HUNTEROVÁ, M.  Účinné vyučování v kostce. Praha: Portál, 1999. 102 s. ISBN 80-7178- 220-3.

KALHOUS, Z., OBST, O.  Školní didaktika. Praha: Portál, 2002. 448 s. ISBN 80-7178- 253-1.

KOLÁŘ, Z., ŠIKULOVÁ, R.  Vyučování jako dialog. Praha: Grada, 2007. 128 s. ISBN 80-2471-541-4.

KOTRBA, T., LACINA, L.  Praktické využití aktivizačních metod ve výuce. Brno: Barrister a Principal, 2007.  185 s. ISBN 80-8702-912-7.

LOKŠA, J., LOKŠOVÁ, I. Tvořivé vyučování. .   Praha: Grada, 2003. 208 s. ISBN 80-247-0374-2.

MAŇÁK, J., ŠVEC, V.  Výukové metody. Brno: Paido, 2003. 219 s. ISBN 80-7315-039-5.

PASCH, M. et al. Od vzdělávacího programu k vyučovací metodě. Praha: Portál, 1998. 424s. ISBN 80-7178-127-4.

PETTY, G. Moderní vyučování. Praha: Portál, 1996. 380 s. ISBN 80-7178-070-7.

SKALKOVÁ, J.  Obecná didaktika. Praha: ISV, 1999. 292s. ISBN 80-85866-33-1.

SKALKOVÁ, J.  Obecná didaktika. Praha: Grada, 2007. 247 s. ISBN 80-2471-821-9.

VALIŠOVÁ, A. a kol.  Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007. 402 s. ISBN 80-2471-734-4.

Zuletzt geändert: Sonntag, 12. Juli 2015, 05:59