Výchova ke zdraví jako předmět usnadňující řešení praktických otázek ze života pubescentů. Zásady pedagogické intervence.

Problematika pubescence je obsažena v mnohé odborné literatuře (např. L. Novotná, 2012; R. Skorunková, 2013; K. Thorová, 2015;  M. Vágnerová, 2012 atd.). V této kapitole bude pojednáno o nejdůležitějších aspektech žáka 2. stupně základní školy. 

L. Novotná (2012) uvádí, že pubescence je nejkritičtější a nejdynamičtější období v lidském životě. Název je odvozen od termínu  pubescere, tj. obrůstat chmýřím, vousy, ale také dospívat. Svými nápadnými změnami jak v oblasti biologické, tak psychické patří k nejzajímavějším a také nejvíce studovaným periodám. Začátek je dán změnami v pohlavních funkcích, konec období plnou pohlavní zralostí. 

Fáze pubescence: 

1. prepubescence - 11 - 13 let u dívek, u chlapců o 2 roky později. Zahrnuje symptomy pohlavního dozrávání až po vznik menstruace (poluce) 
2. pubescence - 13 - 15 let, trvá do dosažení reprodukčních schopnosti, zpravidla 1 až 2 roky po začátku menstruace u dívek. 

Intraindividuální variace: Jednotlivé stránky dozrávají nestejnoměrně. Asynchronie a rozdíly v dozrávání se mohou týkat různých stránek a funkce (např. nesoulad intelektuálních a emočních struktur). 

Intersexuální variace: Jsou dané odlišnostmi obou pohlaví. U dívek nastává nástup puberty dříve než u chlapců (zpravidla o 1,5 - 2 roky dříve). Proces dospívání má podle L. Novotné (2012) klidnější průběh. Dívky se snadněji přizpůsobují a jsou společenštější. Chlapci se projevují nevyváženými reakcemi i výkony. 

Interindividuální reakce: Jsou dané odlišnostmi individua, jeho genotypem a specifickými životními podmínkami. U některých jedinců se pubescentní změny objevují dříve, u jiných mnohem později. L. Novotná (2012) s odvoláním na J. Švancaru (1978) a řadu dalších psychologů upozorňuje na dlouhodobé zrychlení tělesného vývoje, kterému se  říká sekulární akcelerace. Např. v roce 1891 byl nástup menstruace v 16-17 letech, v roce 1930 ve 14 letech a dnes již v 11 - 12 letech. Do faktorů, které způsobují tento jev patří např. výživa, změny ve způsobu života, dokonalejší péče o matku a dítě, větší stimulace vývoje. 

Vedle sekulární akcelerace, která ve svých důsledcích představuje zrychlený růst i akceleraci vývojové sexuality (např. i zkracování dětství), se vyskytuje i jev decelerace. Znamená opak čili zpomalování psychosociálního vývoje v období dospívání. Významným faktorem decelerace je prodlužování školní docházky a tím i sociální a ekonomické závislosti na rodičích. 

Pubescence je přechodné období mezi dětstvím a dospělostí. L. Novotná (2012) s odvoláním na J. Taxovou zdůrazňuje, že jde o přechod od závislosti k nezávislosti, od nesamostatnosti k samostatnosti, od vnější motivace k vnitřní, k autoregulaci osobnosti. 

Proces změn nastává v hypotalamu, který vydává pokyny hypofýze. Hypofyzární hormony, které se vylučují, podněcují růst a sekreci pohlavních žláz. Na začátku puberty se vyměšují z hypofýzy gonádotropiny, které zahajují činnost pohlavních orgánů u obou pohlaví. 

Pohlavní znaky projevující se v dospívání jsou: 

1. Primární (vývoj pohlavních orgánů) 
2. Sekundární (vzhledové odlišení muže a ženy, např. růst svalů, vousů, a ochlupení u mužů). 
3. Terciální (činnost srdce a mozku apod.). 
4. Kvartérní (psychosexuální založení člověka, odlišné zaměření psychiky u obou pohlaví). 

L. Novotná (2012) zastává názor, že dříve vyspívající chlapci jsou populárnější, lépe adjustovaní. Později vyspívající chlapci jsou málo sebejistí, mají časté komplexy. Uvedená autorka se odvolává na slova J. Taxové. Ta mluví o absenci smyslu pro humor. Tito chlapci s opožděnou pubertou se stávají často objektem šikanování či agrese ze strany vrstevníků. Dívky, které rychleji vyspívají (některé již kolem 9. roku), své změny skrývají a stydí se za ně. Jsou nejisté a drží různé diety, aby se zbavily "ladných křivek". Tělesná atraktivita je v dospívání významnou hodnotou. 

Většina pubescentů věnuje pozornost svému zevnějšku a hodnotí své tělesné vlastnosti. Nespokojenost s tělesným vzeřením je častější u dívek než u chlapců. Atraktivní jedinci mají vyšší sociální status a jsou lépe přijímáni svými vrstevníky . Tělesné "já" se významně podílí na sebepojetí a tvorbě identity. 

Hormonální změny v dospívání způsobují dle L. Novotné (2012) variabilitu emočního prožívání. Většina autorů charakterizují pubescenci jako období emoční lability, konfliktů a afektů. Hovoří se o období hněvu a bouří. V. Příhoda dle L. Novotné požívá pro dospívání název vulkanismus. Také se hovoří o druhém vzdoru, negativistické fázi. Pubescent reaguje neadekvátně, je podrážděný, je citlivější (zvláště dívky). Převládající negativní emoce je mrzutost, nelibost. L Novotná (2012) s odvoláním na P. Říčana (1990) píše, že i při nápadné citové labilitě se zlepšuje předcházejícímu období sebekontrola. Významnou roli v tomto období hrají pohybové aktivity, které pomáhají uvolnit napětí a zvýšit citovou stabilitu. 

Rozvoj poznávacích procesů v pubescenci je značný. Zdokonaluje se zvukové vnímání, představy jsou obecnější a postupně se ztrácí eidetismus. Učební činnosti jsou nyní velmi efektivní, opírají se o logické vztahy s pochopení struktury. Oživuje se fantazie a imaginace, která se projevuje v pubertálním snění, zamilovanosti, pubertální tvorbě apod. Dospívající se zaměřuje ve svých úvahách na různé možnosti a varianty. Myšlení je v tomto období důsledné a systematické, s ohledem na možné důsledky. Dospívající je často (např. Z. Matějček, 1991) přirovnáván k badateli, který tvoří různé hypotézy o svém životě a ověřuje jejich platnost. Pubescent pracuje s myšlenkovými operacemi a dokáže se odpoutat od konkrétního obsahu.  

J. Piaget (1966) nazývá myšlení formálně logickým. Nový způsob myšlení se odráží v kritickém posuzování a hodnocení světa i sebe sama. Objevuje se hyperkritičnost a pubertální radikalismus (snaha mnohé změnit, odpor proti kompromisům). Subjektivní zjednodušování problémů je způsobeno nezralostí osobnosti a hlavně nedostatkem zkušeností. Pubescent je egocentricky orientovaný. 

Období od 11 do 15 let je dle L. Novotné (2012) s odvoláním na Eriksona (1964)  důležité pro vytváření vlastní identity. Dospívající si uvědomuje své "já" a zabývá se především tím, jaký by nechtěl být. Pozoruje se, zkoumá intenzivně svůj zevnějšek. V procesu sebeakceptace - přijetí sebe sama, je důležitá úspěšnost v určité oblasti a také přijetí vrstevníky (skupinová identita). Sebepojetí je labilní, časté jsou pocity nejistoty, nespokojenost se sebou samým. Pokračuje proces emancipace od rodiny. Hovoří se o krizi rodičovské autority, kdy mladý člověk odmítá závislost na rodině a hledá oporu ve skupině vrstevníků. V této době se kamarádi stávají neformálními autoritami s větším vlivem než dospělí. "Vrstevníci" usnadňují nezbytnou citovou emancipaci od rodiny a získání nezávislosti. Potřeba přátelství a intimního vztahu je v období dospívání velice silná. Posiluje sebeúctu a sebevědomí. Stoupá zájem o druhé pohlaví. Má podobu her a sexuálních fantazií. Heterosexuálním aktivitám přecházejí autoerotické pokusy (experimentace s vlastním tělem, masturbace). Vzniká erotická touha, potřeba s někým chodit a někoho mít rád. L. Novotná (2012) uvádí, že charakter tohoto období vystihuje nejčastější  starosti pubescentů, které vyjadřovali při anonymní anketě: 

• Myslíte si, že je normální , když v našem věku "mám nervy v kýblu"? 
• Co mám dělat, když se nelíbím žádnému klukovi? 
• Čím je to, že si přestávám rozumět s rodiči? 
• Co má holka dělat, aby jí rostly prsa? 
• Líbí se mi kluk, ale on je "praštěný". 

L. Novotná (2012) dodává, že v období pubescence se mohou objevit nutkavé neurózy i depresivní stavy (zvláště u dětí se klonem k perfekcionismu). U dívek se vyskytuje neurastenický syndrom (poruchy spánku, vegetativní labilita, bolesti svalů, hlavy, neschopnost se koncentrovat apod.) Kolem 15. roku se mohou vyskytovat sebevražedné tendence.