1. Výukové metody v matematice

Pojem Metoda pochází z řeckého slova methodos, znamená cestu, postup za něčím a je rozhodujícím prostředkem k dosažení cíle nebo může být sama cílem vyučování.

Výuková metoda je tedy  „způsob či postup záměrného uspořádání činností učitele a žáků, který směřuje ke stanoveným cílům. Spjata se specifikou vyučovacího procesu, porovnává cíl a obsah pedagogického procesu s jeho výsledkem“.      Čábalová. Pedagogika, Grada: Praha, 2011. str. 154

Volba vyučovací metody závisí dle Čábalové (2011, 154-155) na:

  • ·         cíli výuky,

  • ·         vzdělávacím obsahu (učivo, předmět),

  • ·         studentovi,

  • ·         lektorovi a jeho zkušenostech,

  • ·         součinnosti učitele a studentů,

  • ·         reálných prostředcích,

  • ·         podmínkách instituce,

  • ·         výsledcích vzdělávacího procesu.

Klasifikace vyučovacích metod příklady: viz literatura

•              Klasifikace podle J. Maňáka (Skalková, 1999. s. 169 – 170)

•              Klasifikace podle I. J. Lernera (Kalhous, Obst, 2002, s. 309 – 313)

•              Klasifikace založená na teoriích učení – B. R. Joyce, E. F. Calhounové (Kalhous, Obst, 2002, s. 314 – 317)

•              Klasifikace podle stupňující se složitosti edukačních vazeb (Maňák, Švec, 2003, s. 49)

Problémové vyučování

Metoda problémová a  heuristická

Problémová metoda spočívá ve "vedení žáků k samostatnému nebo skupinovému objevování nových poznatků vlastní myšlenkovou činností s minimální dopomocí učitele". (Zormanová, 2014, str.154).

Podstatou této metody je postavení žáků před problém, který nemohou vyřešit jen s použitím dosavadních poznatků, ale musí pomocí intenzivní myšlenkové činnosti objevovat nová pravidla a fakta. 

Problém je tedy teoretická nebo praktická překážka, kterou žák řeší samostatně postupným navrhováním a ověřováním postupů na základě svých předchozích znalostí a dovedností. (Zormanová, 2014)

Problémovou situaci učitel navodí zadáním problémové úlohy nebo otázky. Problémová otázka je impulsem k hledání, objevování a navrhování s cílem dopátrat se řešení, dojít k řešení, objevit řešení a jeho vysvětlení, zdůvodnit navrhované řešení a postup.

Typické problémové otázky začínají slovy:

Proč..., Vysvětli...., Zdůvodni....., Navrhni efektivnější....., Sestav a zdůvodni etapy..., Srovnej..., Jak bys vysvětlil..., Urči..., Popiš..., Vysvětli..., Dokaž..., Najdi základní rozdíl..., Najdi společné znaky..., Jak souvisí..., Co je příčinou..., Jak lze použít...

Efektivita problémového vyučování je založena na rozvoji logického myšlení žáků, tvořivosti, fantazii a samostatného myšlení spolu s dovedností argumentace a formulování vlastních závěrů a faktů. 

Problémová úloha by proto měla:

  1. být stanovena v logické návaznosti na probírané učivo a poznatky žáků,

  2. být přiměřená věku, vědomostem a dovednostem a chápání žáků,

  3. vycházet z reálných životních situací nebo na ně navazovat,

  4. mít problémový obsah, nutit k hledání a objevování různých cest a způsobů řešení,

  5. upoutat žáky a vzbudit v nich zájem  a chuť tvořit a poznávat,

  6. podněcovat žáky k uvažování, hledání, zkoumání, případně k dalšímu studiu,

  7. být nenásilně koordinována učitelem s pouze minimální nutnou dopomocí žákům při řešení.

           Postup řešení problémové úlohy dle Kalhouse a Obsta (2002):

  • Vyjasnění, v čem problém spočívá, a  určení známých a neznámých hledaných veličin.

  • Rozbor problému - hledání dostupných informací potřebných pro řešení.

  • Návrhy (jednoho postupu nebo různých postupů) řešení.

  • Výběr nejpravděpodobnějšího řešení a jeho postupné uskutečňování.

  • Ověření realizovaného řešení, jeho potvrzení či vyvrácení a následná modifikace řešení.

  • Uvedení a argumentace výsledného řešení.

Nezdařené pokusy o řešení jsou stejně cenné jako ty správné, mnohdy i cennější, neboť ukazují a zpřesňují postup řešení a vedou k novému pokusu o řešení.

Pod pojmem problémové vyučování nerozumíme pouze proces řešení problémových úloh, ale také kladení problémových otázek a řešení jednoduchých problémových situací.

Je zřejmé, že problémová výuka je na rozdíl od klasického vyučování pomalejší a mnohem náročnější, má však výrazný formativní účinek a získané vědomosti jsou trvalé.

 

Literatura ke studijnímu článku:

ČÁBALOVÁ, D. Pedagogika, Praha: Grada, 2011. 272 s. ISBN 978-80-247-2993-0.

FISHER, R. Učíme děti myslet a učit se. 2. vyd. Praha: Portál, 2004. 172 s. ISBN 80-7178-966-6.

HEJNÝ, M. a kol. Matematika pro ZŠ, učebnice, 1. a 2. díl, Plzeň: Fraus, 2014, 68 str., ISBN 978-80-7238-626-0.

HUNTEROVÁ, M.  Účinné vyučování v kostce. Praha: Portál, 1999. 102 s. ISBN 80-7178- 220-3.

KALHOUS, Z., OBST, O.  Školní didaktika. Praha: Portál, 2002. 448 s. ISBN 80-7178- 253-1.

KOLÁŘ, Z., ŠIKULOVÁ, R.  Vyučování jako dialog. Praha: Grada, 2007. 128 s. ISBN 80-2471-541-4.

KOTRBA, T., LACINA, L.  Praktické využití aktivizačních metod ve výuce. Brno: Barrister a Principal, 2007.  185 s. ISBN 80-8702-912-7.

LOKŠA, J., LOKŠOVÁ, I. Tvořivé vyučování. .   Praha: Grada, 2003. 208 s. ISBN 80-247-0374-2.

MAŇÁK, J., ŠVEC, V.  Výukové metody. Brno: Paido, 2003. 219 s. ISBN 80-7315-039-5.

PASCH, M. et al. Od vzdělávacího programu k vyučovací metodě. Praha: Portál, 1998. 424s. ISBN 80-7178-127-4.

PETTY, G. Moderní vyučování. Praha: Portál, 1996. 380 s. ISBN 80-7178-070-7.

SKALKOVÁ, J.  Obecná didaktika. Praha: ISV, 1999. 292s. ISBN 80-85866-33-1.

SKALKOVÁ, J.  Obecná didaktika. Praha: Grada, 2007. 247 s. ISBN 80-2471-821-9.

VALIŠOVÁ, A. a kol.  Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007. 402 s. ISBN 80-2471-734-4.

 ZORMANOVÁ, L. Výukové metody v pedagogice. Praha: Grada, 2012. 155s. ISBN 978-80-247-4100-0.

ZORMANOVÁ, L. Obecná didaktika. Praha:Grada, 2014. 239s. ISBN 978-80-247-4590-9.

Naposledy změněno: neděle, 12. července 2015, 06.41