Výukové metody v informatice - kooperativní výuka, didaktická hra, inscenační hra a metoda
K nejčastěji užívaným metodám v informatice patří vedle tradičních metod expozice nových poznatků (výklad, vysvětlování, ukázka) také aktivizační metody, jako např. badatelská výuka (popsána již v minulých kapitolách), kooperativní výuka, didaktická hra a situační metoda.
Na následujících řádkách přinášíme jejich základní charakteristiku:
Kooperativní výuka
Kooperace je dle Kasíkové (2001, s. 7) vymezována jako společná a návazná činnost uvnitř skupiny a navenek, jejíž podmínkou je akceptování společného cíle.
Kooperativní vyučování je organizovaná skupinová práce, ve které studenti spolupracují v malých skupinách, aby dosáhli společné cíle. Od skupinové práce se kooperace odlišuje svým plánováním, přípravou a hlavně respektováním a reflexí práce ve skupinách. Kooperativní vyučování můžeme definovat jako vyučování založené na spolupráci žáků při řešení úkolů, kde jsou žáci vedeni k tomu, aby si dokázali rozdělit role, naplánovat svou práci, rozdělili si úkoly, řešili spory, provádět vzájemnou sebekontrolu a také se navzájem hodnotili.
Základní znaky kooperativního učení (Kasíková, 2001, s. 84):
- Pozitivní vzájemná závislost - každý člen přispívá ke společnému plnění úkolu svými dovednostmi a znalostmi v takové úrovni, jakých je schopen.
- Interakce tváří v tvář - splnění úkolu vyžaduje neustálou tvůrčí komunikaci, domlouvání, vysvětlování, argumentaci.
- Osobní odpovědnost a skládání účtů - každý je zodpovědný za splnění svého podúkolu a své role ve skupině a pomáhá kompletovat finální výstup; pokud jeden člen neuspěje, neuspěje celá skupina a naopak.
- Formování a využití interpersonálních a skupinových dovedností (dovednosti založené na sociální a komunikační kompetenci jednotlivých členů - umět si pomoci, navrhovat řešení, naslouchat, podřídit se nebo prosadit).
- Reflexe skupinové činnosti - společné hodnocení plnění úkolu spolu se sebehodnocením jednotlivých členů skupiny, jejich přínosů, postojů...
Metody, techniky a strategie kooperativního vyučování:
- Diskuse - vedená uvnitř skupiny nebo mezi jednotlivými skupinami; cílem diskuse je formulovat, vysvětlovat a zdůvodňovat vlastní návrhy a strukturovat společná řešení.
- Řešení problému - nahlížení na daný úkol z několika úhlů pohledu, navrhování a ověřování různorodých řešení, volba společného řešení.
- Práce na produktu - tvořivá činnost vedoucí k finálnímu produktu.
- Simulace - jako zástupný model reálné situace (např. simulace prezentace projektu, návrh obsahové náplně a realizace dne otevřených dveří apod.).
- Rolové hry - rozdělení rolí uvnitř kooperující skupiny, tj. volba rolí ve vztahu k zajištění funkčnosti skupiny - vedoucí, prezentátor, časoměřič, obsahový koordinátor apod. nebo role ve vztahu k zadanému kooperativnímu úkolu, např. výměna rolí učitel - žák apod.
Kooperativní výuka se jeví jako velmi efektivní, protože zajišťuje přirozené učební prostředí, vytváří neohrožující učební společenství a vede žáky k pozitivní sociální interakci.
Didaktická hra
Didaktická hra – je dobrovolně volená aktivita, jejímž produktem je osvojení či upevnění učební látky, která aktivizuje žáky a rozvíjí jejich myšlení a poznávací funkce a slouží především k fixaci učební látky (Maňák, Švec, 2003).
Přednosti didaktické hry – má stimulační náboj – zvyšuje se zájem žáků, motivace a jejich angažovanost na prováděných činnostech, podněcuje se jejich tvořivost, kooperace a soutěživost, žáci mohou do hry zapojovat životní zkušenosti.
Příprava didaktické hry – postupy (Zormanová, 2012):
- Stanovení cíle hry, objasnění volby konkrétní hry.
- Před samotnou hrou si vyzkoušíme připravenost žáků na tento typ hry – ověříme, zda žáci mají potřebné znalosti a dovednosti, tedy jestli je hra pro ně přiměřeně náročná.
- Stanovení pravidel hry; žáci je před začátkem hry musí znát.
- Volba vedoucího hry – může to být učitel i žák.
- Vymezení způsobu hodnocení, s žáky lze prodiskutovat jejich názor na tento způsob hodnocení.
- Příprava potřebných materiálů (pomůcky atd.), uspořádání prostoru.
- Stanovení časového průběhu a časových možností účastníků.
Didaktické hry zahrnují velice různorodé aktivity, které lze klasifikovat podle různých hledisek, např. H.Meyer (2000) in Zormanová 2012:
- Interakční hry – podstata těchto her spočívá v interakci s hračkami či hráči, stavebnicemi, simulace činností, patří sem např. hry společenské, hry s pravidly, učební hry.
- Simulační hry – jejich podstatou je simulace situace, simulace. prostředí z reálného světa – hraní rolí, řešení případů, konfliktní hry atd.
- Scénické hry – podstatou těchto her je návaznost na divadelní hry.
Podrobnější hlediska pro klasifikaci didaktických her dle různých hledisek nabízejí např. autoři Maňák, Švec (2003):
- Dělení didaktických her dle délky trvání:
a) hry krátkodobé,
b) hry dlouhodobé.
- Dělení didaktických her dle místa konání:
a) ve třídě,
b) v klubovně,
c) v přírodě,
d) na hřišti.
- Dělení didaktických her dle převládající činnosti:
a) zaměřené na osvojování vědomostí,
b) zaměřené na pohybové dovednosti.
- Dělení didaktických her dle hodnocení:
a) orientované na kvantitu,
b) orientované na kvalitu,
c) orientované na čas výkonu,
d) orientované na hodnotitele.
Inscenační hry a metody
Metody inscenační
- Podstatou inscenačních metod je sociální učení žáků na modelových problémových situacích, simulacích nějaké události, v nichž se kombinuje hraní rolí s řešením problémů, role mohou být žáky zvolené nebo přidělené.
- Pomocí této metody si žáci fixují osvojené učivo, vysvětlují si příčiny lidského jednání, učí se schopnosti vcítit se do druhého jedince, a to prostřednictvím vlastního jednání a prožívání, žákům tato výuková metoda také přináší možnost vyzkoušet si na vlastní kůži, jaké to je, ocitnout se v nějaké situaci a nacvičit si vhodné jednání, vhodné řešení této situace, v podstatě jde o problémovou metodu, která se přibližuje lidskému jednání v reálné situaci. (Maňák, Švec 2003)
Základní dělení inscenačních her:
- Strukturovaná inscenace – opírá se o předem připravený scénář, v němž jsou jasně promyšleny a popsány role všech protagonistů, k uvedení do situace je možné využít ústní vysvětlování, filmovou nebo televizní nahrávku apod.
- Nestrukturovaná inscenace – řeší případ z praxe bez detailně zpracovaného scénáře, pouze je u ní načrtnuta situace, ve výuce je vhodné ji použít, až když žáci mají zkušenost se strukturovanými inscenacemi.
Průběh inscenační metody (Zormanová, 2012):
- Příprava inscenace – stanovení tématu, cíle časového plánu, rozdělení rolí, stanovení postupu.
- Realizace inscenace – jednotliví aktéři dostávají pokyny k ztvárnění daných postav, k řešení problémové situace, kterou mají ztvárnit; nacvičí inscenaci, kterou následně předvedou před ostatními.
- Zhodnocení inscenace na závěr – tuto fázi je nejlepší provést ihned po jejím ukončení, hodnocení může také probíhat formou diskuse v plénu.
Studijní literatura k výukovým metodám:
KASÍKOVÁ, H. Kooperativní učení a vyučování, Praha: Karolinum, 2001
MAŇÁK J., ŠVEC, V.: Výukové metody. Paido, Brno 2003
SKALKOVÁ, J.: Obecná didaktika. Grada, Praha 2007.
ZORMANOVÁ, L.: Výukové metody v pedagogice. Grada, Praha 2012
ZORMANOVÁ, L. Obecná didaktika. Praha:Grada, 2014.